ANI VĚČNOST NETRVÁ VĚČNĚ...
Na pergamenu ohmataném,
úhledné písmo modře se třpytí.
Mrtvolně bledý básník,
ve stínu modré růže píše.

Co víc chtít po pomateném,
jehož hudbou je vlčí vytí.
V bílých rukou zápisník,
na temi od vína číše.

Moje menší výtvory

Smrti zrak

10. listopadu 2012 v 9:34 | Lului
Tato básnička byla doposud na hlavní stránce blogu, ale dnes jsem ji vyměnila a tak si myslím, že by byla škoda ji nedat mezi články, aby si ji i nadále mohl někdo přečíst =)

Úsměv to jistí

23. října 2012 v 19:32 | Lului
Ve třídě je nás 20 a z toho jsme 4 holky, talže je jasný, že mě věčně napadá yaoi... Tak tady je o tom kratší básnička...

Krvavý anděli

21. října 2012 v 19:26 | Lului
Básnička, co mě jen tak teď napadla...

Děsivá noční můra

21. října 2012 v 19:11 | Lului
Nedávno jsem měla dost ošklivý sen a tak jsem to ze sebe potřebovala dostat… (Myslím, že podle textu je jasné, o čem byl.) Téma není vhodné pro děti do 12-15 let

Podzim

14. října 2012 v 18:31 | Lului
Už jsem tu dlouho nebyla a tak jsem si řekla, že bych sem mohla přidat alespoň krátkou básničku.

"Písnička"

13. června 2012 v 18:27 | Lului
No, tak dnes si na nás paní učitelka vymyslela zajímavou aktivitu

Co bylo už není

31. května 2012 v 6:54 | Lului
Mám tu další básničku, snad se vám bude líbit...
Kdo mě zná, třeba pochopí =)

Láska zničí i anděla

18. ledna 2012 v 17:48 | Lului
Trošku jsem se zase nudila, tak snad se Vám bude líbit =)

Ta dívka, jež jej již nezajímá,
s pláčem kolena svá objímá.
Zmučena slzy nechá kanout,
a pokojem tichá hudba zní.

Ta dívka, co srdce mu odevzdala,
ta, co ho celou svou duší milovala.
Teď se nedokáže ani pohnout,
stále o svém krutém princi sní.

Jako slunečnice, za sluncem se točí,
při západu beze slova kapesník smočí.
A to v jejích slzách beznaděje,
v lesklých očích odraz slunce hřeje.

Tiše obrací k západu svá záda,
na východ slunce, počká ráda.
Zvon již půlnoc odbíjí,
však ona stále čeká.

Slzy smáčí její tvář,
rozplývá se svatozář.
Tiše trpí, ji to zabíjí,
ta samota ji leká.

Nevšímaje si bolesti,
s úsměvem nelítosti.
Zarývá nehty do kůže,
krví barví poupě růže.

On si to již velmi brzy odpyká,
její hněv se kontrole vymyká.
Kdysi bílá křídla černou barvu mají,
už se všemi těmi hříchy ani netají.

Než ráno slunce vysvitne,
ona jeho hlavu mu utne.
A na paprscích slunečních,
ona v mlhu se mění.

Láska, krutým žertem je,
slitování s námi nemaje.
Průvod v barvách smutečních,
život zde, byl jen snění.

Cesta "života"

8. ledna 2012 v 13:09 | Lului
Ležím v zahradě, zavalena rudými růžemi,
cožpak nikdo zvednout se nepomůže mi?
Jejich trny stále propichují mou jemnou kůži,
avšak já proti tomu sama nic nezmohu.
Cožpak nikdo neodnese tu kdysi bílou růži?
To se mám o to modlit k nějakému bohu?
Krev je hrubě do ruda odívá,
každý se jen chladně dívá.
Do západu slunce prožívám tato muka,
nyní je ke mně napřáhnuta bělostná ruka.
To má krev jej tak rychle přivábila,
to ta rudá tekutina jej probudila.
Jednu po druhé je dává stranou,
tiše řekne: "Chtěla bys být mou?"
Hlava říká "Ne!",
srdce jej však chce.
Je to jen na mne,
políbím jej lehce.
Úsměv se špičáky mě nevyleká,
pomalu si s prstenem v ruce kleká.
Polibkem náš sňatek zpečetíme,
už se ani kvůli smrti nevzdálíme.
Naše krvavé oči jen pro druhého planou,
v této říši jdou všechny zábrany stranou.
Zvuk budíku mně probouzí,
z toho krásného snu vypouzí.
V zrcadle odraz můj chybí,
má bledá kůže se mi líbí.
Nyní jsem bytost noci,
oplývající velikou mocí.
Avšak ostatní jednou odejdou do světa mrtvých,
jen já tu zůstanu, v pevném objetí rukou tvých.
Nejsme živí, ale přesto stále chodíme,
životy a krví těch lidí živých se živíme.
Věčnost je až moc dlouhá doba jen pro nás dva,
ale i tak tu budu s tebou, budu navždy jen tvá.
My jsme stejní, ale doba je už úplně jiná,
už se nás nikdo nebojí ani nevzpomíná.
My stvoření noc jsme už jen postavy z bájí,
naše přítomnost v tomto světě se přísně tají.
Nikdo neví, že jsme stále tady,
a že zrovna netrpíme hlady.
Spousta z dívek chce být námi,
ale přece nebudete takové nány.
Náš život není žádný med,
je to spíš takový jed.
Smrti stejně neutečeš,
tu tisíckrát pak prožiješ.
Ne tu tvou, tu ti nikdo nedá,
avšak tvé známé již hledá.
Ani slzu pro ně neuroníš,
ne že bys nechtěl, prostě to nejde.
O jejich přítomnosti sníš,
a nemysli si, že tě to jen tak přejde.
Naštěstí jeho stále tu mám,
toho koho nelépe znám.
Vydala jsem se na tuto cestu bez uvážení,
tak alespoň vy si to promyslete, lidé vážení.

Samota Víly

1. ledna 2012 v 15:45 | Lului
Snad kolem ní tichá hudba zní,
a příjemné teplo něžně sálá z ní.
Nechápu, proč tahle květina cenná,
takhle je sama, proč je osamocená.
Není vidět ani jedna její ruka,
snad jimi něco bolestného zakrývá?
Možná její srdce zachvacují muka,
možná nehty do své kůže zarývá.
Jisto jistě truchlí a pláče,
jako malé opuštěné ptáče.
Snad západ Slunce pozoruje,
a že jej za ní pustila, běduje.
Vílí srdce jím zlomené,
je nyní zcela kamenné.
Slzu této dívky krásné jako květ,
nespatří již více tento krutý svět.
 
 

Reklama


Cesta do pekla je dlážděna těmi nejlepšími úmysly.