ANI VĚČNOST NETRVÁ VĚČNĚ...
Na pergamenu ohmataném,
úhledné písmo modře se třpytí.
Mrtvolně bledý básník,
ve stínu modré růže píše.

Co víc chtít po pomateném,
jehož hudbou je vlčí vytí.
V bílých rukou zápisník,
na temi od vína číše.

Jednorázovky

Poslední snění

13. prosince 2013 v 21:27 | Lului
Tato povídka je už staršího data, ale jelikož byla v menší soutěži (Povídka pro kočku), tak tu ještě nesměla být... Není to nic světobornýho, je to jen krátká rychlovka.
Tak snad se někomu zalíbí...

Ne vše, co se nám zdá, je sen

1. července 2013 v 12:41 | Lului
Jedná se o trochu (vážně jen trochu) dobarvený příběh, opravdu se mi toto jednou stalo a není to ani tak dávno. Mno, doufám, že se vám to bude líbit :3

O chrabrém princi

14. února 2013 v 14:02 | Lului
Tákže, když je ten Valentýn, tak sem něco hodím (ne, že by sem někdo chodil no). Upozorňuji hned na začátku, že se jedná o Yaoi (klukXkluk), ale sexuální scéna tam není nijak valná, přesněji tam chybí, jelikož mi to prostě nešlo napsat… Tuhle povídku jsem napsala kvůli jedné reklamě, pokud se nepletu, je to na KFC a tam nějaká dívka čte pohádku a zakončuje ji zhruba takto: "A tak drak zamával křídly a odnesl prince do nočního království" (tuto hlášku tu uvidíte) a mě napadlo hned Yaoi… =D Snad si ji někdo přečte a bude se mu (mno spíš jí) líbit.

O jasmínu, kterému nestačila kapka vody

29. listopadu 2012 v 22:29 | Lului
Doufám, že už to tu někde není, i když myslím, že nejspíš jo. Můj starý domácí úkol na Drakologii. Byl to pokus o pohádku, ale já a pohádky... no, prostě nejsme zrovna dobré kamarádky... =D Zase je to jen krátká povídka, která se snad dá považovat alespoň trochu za pohádku...

Upíří nevěsta

29. listopadu 2012 v 20:11 | Lului
Ve škole jsme měli napsat pohádku... No, já a pohádky, to nejde moc dohromady, takže jsem nakonec použila jednu už starší skoro pohádku, kterou jsem psala jako domácí úkol na Pentagramus do hodiny Drakologie.

Teď ale k samotné povídce, je neskonale kraťoučká a debilní. Vymýšlela jsem ji jen chvilku a ještě k tomu za přítomnosti mých spolužáků, se kterými jsme kecali, takže opravdu není nic moc, ale je zářnou ukázkou toho, jak můj mozek reaguje na podnět "pohádka". Opravdu jsem několikrát musela smazat půl stránky A4 ve wordu, protože se to schylovalo k masakru, parodii, pp a mnohým dalším nažádoucím žánrům.
Na začátku je vidět, jak jsem obšlehla Kuroshitsuji, pak je také vidět, že jsem se snažila držet svou SM fantazii na uzdě a netrápit hrdinku, pak už jsem to ale vzdala, schválně, jestli poznáte kde přesně =D

Příběhy Smrtek-Eler a Fushino

6. října 2011 v 20:03 | Lului
No jelikož vím, že většinu věcí nedotáhnu dokonce, rozhodla jsem se pouze pro kratičké povídky bez nějakých úžasných postav či extra poutavého děje =D No a v tomto příběhu se dozvíte, jaký "život" Smrtky možná mají.

Příběh první: Eler a Fushino

Žil jsem ve vesnici jménem Iriz. Malá půvabná vesnička se spoustou různých stvoření. Byli zde víly, vlkodlaci a jiní dlaci, démoni, andělé, upíři, padlá božstva a, nesmím zapomenout na svou vlastní rasu, elfové. Poblíž mé vesnice, u jezera Uan, rostla vysoká vrba. Už jako malé dítě jsem si tam chodil hrát. Její převislé větve tvořily spolu s kameny u jejího kmene místo k odpočinku. V pozdějších letech jsem se sem chodil spíše učit nežli hrát.
Jednoho dne do vesnice přišla prapodivná osoba. V rukách svírala velikou kosu. Její rukojeť byla vyřezána z magického stromu Ode, jenž má dřevo, listy i květy zcela černé, jako noc. Každý se jí vyhýbal a já nechápal proč. Vypadala jako anděl, ale byla nádhernější, než ti co žijí zde, tahle byl zcela neposkvrněná. Byla to dívka, když si mě všimla, něžně se usmála a přišla o něco blíže, poté natáhla svou bledou ručku. Oči jako by jí zářily. Její hlas byl jako zvonkohra, když ke mně promluvila. Bezmyšlenkovitě jsem ji vzal za nataženou paži. Nyní ve svém úsměvu odhalila dlouhé špičáky. Až tehdy mi to došlo. Bledá kůže nebyla znakem čistoty a neposkvrněnosti nýbrž toho, že v jejím těle nebyl život. Oči jí nezářily, ale planuly nečistým ohněm. Až v tu chvíli jsem pochopil nač má tu kosu. Toto bylo mé první, avšak, překvapivě, ne poslední, shledání se smrtí.

"Fushino, co je tak zábavné na tom, že mě držíš pod zámkem?" Smrtka se jen ušklíbla místo odpovědi. "Fajn, když tě to tak baví, ale vážně nechápu, co z toho máš."
"To bys nepochopil." Odvětila a olízla mu holý krk.
Eler se zachvěl, ale jen neznatelně, za tu dobu, co ho drží pod zámkem, na to byl zvyklý. "To máš pravdu, ty tvé úchylky vážně nechápu." Smrtka se uchechtla a odešla z místnosti. Eler se bolestně usmál, při vzpomínce na jejich první setkání. Jak jen mohl být tak bláhový a domnívat se, že by ona mohla být anděl, teď už dobře věděl, že by ji měl přirovnávat spíše k démonovi. Nechápal, proč ho drží pod zámkem, dobře přeci věděla, že jí neuteče. Měli spolu dohodu, on bude dělat to, co chce ona a ona si nevezme život jeho matky. Často přemýšlel, jestli onu dohodu Fushino dodržela. Nebo kolik lidí už tam takto musí mít zavřených, proto zřejmě musí být tak dlouho pryč. Jelikož už bylo pozdě, šel si lehnout.
Ráno ho probudil divný chlad. Rychle otevřel oči. Na prsou mu ležela Fushino. Otráveně ji ze sebe sundal. Chvíli se díval na její spící tvář a poté usoudil, že její spící tvář opravdu vypadá jako andělská. Fushino se usmála ze spánku, čímž odhalila své dlouhé špičáky, to už mu andělské tolik nepřipadalo. Oblékl se a šel sníst jídlo připravené na stole. To, že tento zámek by měl mít jen mrtvé osazenstvo, ale i přesto zde mají kuchaře, v něm podporovalo myšlenku, že je tu nejspíše více živých bytostí.
Sedl si na židli vedle okna a díval se ven. Když sem před několika lety přišel, byla zde jen pustina, mrtvé stromy a téměř bez zvířat, leda Epy zde přežijí. No vlastně Epy nepřežijí nikdy jinde. Ale teď, když se dívá z okna, vidí již vzrostlé stromy a zelenou trávu, někteří zpěvní ptáci se již uhnízdili v korunách stromů, v noci bylo slyšet i houkání sovy. Ale nejen ptáci zavítali do tohoto místa, srnky, jezevec i další savci se sem nastěhovali. No, nejspíš Fushino nemá čas, aby udržovala tuto zemi mrtvou, nebo jí to už nebaví.
Vytáhl z knihovny knihu a šel si číst, stejně tu neměl co jiného dělat.
"Luna na nebi svítí,
bělejší než jarní kvítí.
Do země je zamilovaná,
velkou silou přitahovaná.
Vodu z ní k sobě táhne,
ne proto, že po ní prahne.
Chce alespoň jeden kousek z ní,
z té krásky, o které dnem i nocí sní."
"Ty už jsi vzhůru? Jaká škoda." zavrčel otráveně Eler.
"Poezie? Dobrý výběr. Tuhle mám nejraději." řekla, jakoby ho neslyšela.
"Vážně?" řekl naštvaně a odložil knihu.
Přešla k němu a zašeptala mu do ucha. "Jsi sladký, když si naštvaný."
"Za to ty jsi hořká, jako žluč." odvětil jí Eler.
Fushino se usmála a trochu skousla jeho ušní lalůček.
"Proč? Co tě na tomhle tolik baví?" zeptal se otráveně Eler.
"Už musím jít, pa pa." řekla Fushino, při pohledu na Slunce, jež se vyhouplo již vysoko nad obzor, jakoby jeho otázku neslyšela. Ještě než prošla dveřmi, se otočila, usmála a poslala mu pusu, které se Eler obratně "vyhnul".
"Proč mi nikdy neodpovíš? No, asi tu odpověď neznáš ani ty." řekl směrem k zavřeným dveřím, ačkoli věděl, že ona ho už nejspíš neslyší. "Jak chceš." pronesl si sám k sobě a šel k oknu. Po chvilce dívání zjistil, že vlastně není ani tak vysoko. Beze špetky naděje chytil kličku na okně a pokusil se pohnout s ní. Byl celkem překvapený, když zjistil, že okno není začarované a lze jej otevřít. Blízko okna rostl vzrostlý strom. Vylezl na parapet okna a přeskočil na něj. Když po něm slezl na zem, uviděl Fushino s nějakou osobou. Přiblížil se a zjistil, že se o něčem hádají.
"Porušila jsi slib, to nebylo vůči němu vůbec hezké."
"Já vím, ale nemohla jsem si pomoci. Je mi to líto, opravdu."
Eler se zděsil, takže ona onen slib porušila. No, to však znamená, že on je nyní volný.
"No, to teď nebudeme řešit, ale co s ním teď?"
"Zemře." Elerovi se sevřelo hrdlo, nebyl schopen poslouchat více a utekl. Asi za půl dne dorazil do vesnice, kde se ukryl a od té doby žil.

Ž
ila jsem se svou matkou, otcem a dvěma sestrami. Když mi bylo asi patnáct let, naší vesnici napadla skupina čarodějů. Náš dům byl až na okraji, takže k nám dorazili, až jako k posledním. Matka i otec byli dříve královými čaroději, takže nás chvíli bránili, ale bohužel jejich moc nestačila. Oba dva zemřeli a má nejstarší sestra je brzy následovala na věčnost.
Má druhá sestra tam jen seděla a smála se. "Oni si pro mě opravdu přišli, poslušní pejsci."
"Sestro, co je to s tebou?" ptala jsem se zděšeně, ale ona se stále jen smála a smála.
Čaroděj mne nějakou dobu mučil kouzly, až jsem omdlela, nejspíš si mysleli, že jsem mrtvá, jelikož poté odešli. Když jsem se pobrala, prosila jsem Boha, ať je to jen zlý sen, ale on mne nevyslyšel. Proplakala jsem celý den, najednou jsem uviděla zahalenou postavu, jež kráčela mezi mrtvými a každého z nich pohladila po čele i mého milovaného Erika. Přišla jsem k ní, ale ona si mne nevšímala. Byla to žena, vypadala jako anděl, ale dobře jsem věděla co je zač. Sice byla anděl, ale smrti. Stoupla jsem si jí do cesty a řízla se do ruky. Až tehdy mi věnovala pozornost.
"Zřejmě jsi oblíbenkyně Smrti, jinak už bys byla mrtvá."
"Chci být také andělem smrti, co musím udělat?"
Smrtka se rozchechtala a pravila. "To, že chceš, zcela stačí." Podala mi ruku a já ji za ni vděčně chytla.
Když jsem se probudila, zjistila jsem, že mi netluče srdce ani nepotřebuji dýchat. Od oné chvíle jsem byla smrtkou.
"Fushino, toto bude tvůj zámek, můžou zde přebývat nemrtvá stvoření. Ale živá stvoření sem můžou jen v opravdové nutnosti. Pravidla znáš, musíš vždy vzít život toho, koho máš na seznamu."
"Děkuji za tvou péči, hrozně jsi mi pomohla."

Po spoustě let, Fushino dorazila do další vesnice. Měla zde na seznamu jen jedinou osobu, byla to velmi stará elfka. Ve vesnici se jí každý vyhýbal až na jednoho chlapce. Zřejmě si ji spletl s andělem. Poté zjistila, že je to syn oné elfky. Eler, tak se chlapec jmenoval, ji prosil, ať ji nechá žít, že si má místo jejího života vzít ten jeho. Fushino dojatá jeho láskou k matce nakonec řekla ano. Ale nezabila jej, vzala ho do svého zámku, kde ho držela v zamčené komnatě a střežila ho před vším zlým. Byla dojatá a žárlivá zároveň, ona by bývala také obětovala svůj život, za život alespoň jednoho z rodičů. Ale to nebyl jediný důvod, žárlila na jeho matku, miloval ji tolik, že by za ni dal i svůj život.
Když do zámku dorazili, všimla si jeho reakce na krajinu v okolí zámku, samozřejmě byla celá mrtvá, nerostlo tu nic a jen mrtvé stromy naznačovali, že zde někdy býval les. Hned druhý den začala očarovávat krajinu, aby zde mohly znovu růst stromy. Také okamžitě poručila Orovi, svému upírovi, aby pro Elera vařil. Or byl totiž ve svém lidském životě kuchařem.
Avšak nic z toho, co pro něho udělala, ho nepřimělo se alespoň jednou jedinkrát usmát. To jí zlomilo srdce, které mu otevřela.

"Fushino, co je tak zábavné na tom, že mě držíš pod zámkem?" Fushino se jen ušklíbla místo odpovědi. "Fajn, když tě to tak baví, ale vážně nechápu, co z toho máš."
"To bys nepochopil." Odvětila a olízla mu holý krk. Nikdy by nemohl pochopit její důvody.
Eler se zachvěl, ale jen neznatelně, za tu dobu, co ho drží pod zámkem, na to byl zvyklý. "To máš pravdu, ty tvé úchylky vážně nechápu." Fushino se uchechtla a odešla z místnosti.
"Fushino, víš, že budeš mít problémy, když ho tu necháš." promluvil ustaraně Or. Fushino se místo odpovědi bolestně usmála. "Chápu," začal Or. "ale to není dost dobrý důvod."
"Já vím, ale i tak to takhle nechám."
"No, je to tvoje volba."
Když se Fushino vrátila, bylo už velmi pozdě. Šla se podívat na Elera. Už spal a tak si sedla na postel a dívala se na něho. Dnes si ji zavolala hlavní smrtka, řekla jí, že jestli si nedojde pro duši Elerovi matky, bude potrestána. Normálně by už byla v oné vesnici, ale ani pod pohrůžkou tam nešla. To všechno kvůli Elerovi. Už teď dostala část onoho trestu, musela spát. Ještě nějakou dobu přemýšlela a poté usnula.
Ráno ji probudilo šustění papíru. Otevřela oči a uviděla Elera, který si četl.
"Luna na nebi svítí,
bělejší než jarní kvítí.
Do země je zamilovaná,
velkou silou přitahovaná.
Vodu z ní k sobě táhne,
ne proto, že po ní prahne.
Chce alespoň jeden kousek z ní,
z té krásky, o které dnem i nocí sní."
"Ty už jsi vzhůru? Jaká škoda." zavrčel otráveně Eler.
"Poezie? Dobrý výběr. Tuhle mám nejraději." řekla, jakoby ho neslyšela.
"Vážně?" řekl naštvaně a odložil knihu.
Přešla k němu a zašeptala mu do ucha. "Jsi sladký, když si naštvaný."
"Za to ty jsi hořká, jako žluč." odvětil jí Eler.
Fushino se usmála a trochu skousla jeho ušní lalůček.
"Proč? Co tě na tomhle tolik baví?" zeptal se otráveně Eler.
"Už musím jít, pa pa." řekla Fushino, při pohledu na Slunce, jež se vyhouplo již vysoko nad obzor, jakoby jeho otázku neslyšela. Ještě než prošla dveřmi, se otočila, usmála a poslala mu pusu, které se Eler obratně "vyhnul".
"Proč mi nikdy neodpovíš? No, asi tu odpověď neznáš ani ty." Slyšela Elerův tlumený hlas za dveřmi.
"Ale ano, já odpověď znám, ale nechci ti ji říct." zašeptala a odešla. Došla na zahradu, kde potkala smrtku, jež jí pomohla.
"Ahoj, Fushino, dlouho jsem tě neviděla."
"Nápodobně, Apao."
"Slyšela jsem o tom elfovi, Elerovi, co tu u tebe teď bydlí, myslíš, že je to správné?"
"Mám k tomu své důvody."
"Právě proto! Porušila jsi slib, to nebylo vůči němu vůbec hezké."
"Já vím, ale nemohla jsem si pomoci. Je mi to líto, opravdu."
"No, to teď nebudeme řešit, ale co s ním teď?"
"Zemřel, co bych s ním měla dělat?"
"Ty víš, že i lidské duše jsou silné, mohl by se vrátit."
"A co podle tebe mám dělat?"
"Nu, pokud si nechceš vzít život jeho matky, tak si buď vezmi ten jeho, nebo jej vrať do jeho vesnice. Pokud tak neučiníš, budeš potrestána, a to ty přeci nechceš. Vždy jsi byla poslušná a bezproblémová, co je to s tebou?"
"Takže, když ho nechám jít, vše bude v pořádku?"
"Ano, vím to."
"Dobrá. Tak mne tedy omluv." pronesla a odešla do zámku. Když však vešla do jeho komnaty, místo Elera nalezla jen prázdnou místnost a otevřené okno.
To jí znovu zlomilo srdce. Nějaký čas po této události byla velmi smutná, ale potom si vytvořila kolem sebe "ochranný obal" a uzavřela se do sebe. Ve svém, ne příliš dlouhém, životě a, naopak předlouhém, období po "smrti" milovala jen dva muže. Erika a Elera, ale ani jedna z lásek jí nevydržela. Kvůli tomu sama sebe proklela a už se nikdy nezamilovala, jelikož věřila, že pokud ztratí něco či někoho, na kom jí nezáleží, nebude ji to bolet. Stala se z ní bezlítostná smrtka, jako jsou všechny ostatní, ony jsou nejspíš takové, kvůli tomu samému důvodu.
 
 

Reklama

Rubriky


Cesta do pekla je dlážděna těmi nejlepšími úmysly.