ANI VĚČNOST NETRVÁ VĚČNĚ...
Na pergamenu ohmataném,
úhledné písmo modře se třpytí.
Mrtvolně bledý básník,
ve stínu modré růže píše.

Co víc chtít po pomateném,
jehož hudbou je vlčí vytí.
V bílých rukou zápisník,
na temi od vína číše.

Poslední snění

13. prosince 2013 v 21:27 | Lului |  Jednorázovky
Tato povídka je už staršího data, ale jelikož byla v menší soutěži (Povídka pro kočku), tak tu ještě nesměla být... Není to nic světobornýho, je to jen krátká rychlovka.
Tak snad se někomu zalíbí...


Poslední snění

'Náš příběh se odehrává v jednom zapadlém městečku, jehož název znají asi jen jeho obyvatelé a pár vyvolených. I přesto se v něm nachází mnoho zajímavých věcí, my se však zaměříme na nemocnici. Ano, já vím, ne zrovna nejšťastnější místo pro příběh, ale věřte mi, je to to nejčarovnější místo tohoto městečka. Nebudu již déle zdržovat, ať se můžeme ponořit do tohoto příběhu.'

Drobná dívka, která svým vzrůstem připomínala spíše náctiletou žačku střední školy, nežli slečnu již několik let po vysoké, pracovala jako sestřička v nemocnici, do které byli převáženi lidé, jimž zdraví dosluhovalo, ale vlastně nebyli nemocní, nebo alespoň ne vážně, nebo jim naopak nezbývalo mnoho času na tomto světě. Obcházela pacienty a kontrolovala jejich stav, když jim zrovna přivezli nového pacienta. No, spíše pacientku, byla to malá holčička, bylo jí možná tak kolem deseti let. Podívala se do její karty, bylo jí devět, o moc se nespletla.
Jen co muži, kteří ji přivezli, odešli, přišla k ní. S úsměvem ji pohladila po vlasech a promluvila milým hlasem. "Ahoj, maličká, neboj se, bude to dobré." Podle toho, co si přečetla v kartě, to rozhodně dobré nebude, ale to malá dívenka nemusela vědět.
Dívenka se rozvzlykala a objala velkého plyšového medvěda.
Sestřička se zahleděla na hodiny a usmála se. "Touhle dobou sem chodí velmi milá návštěva, myslím, že si ji i ty brzy oblíbíš," řekla s milým úsměvem a šla otevřít dveře do pokoje. Jakmile tak udělala, škvírou se protáhla huňatá černá kočka s bílou náprsenkou a tlapkami.
Dívenka přestala vzlykat a, když rozmrkala slzy, slabě se usmála. Kočka postupně obešla každého, kdo v tomto pokoji byl, a nechala se hladit, nebo se o pacienty otírala. Konečně došla k dívence. Skočila jí do klína a začala hlasitě vrnět.
Sestřička sebou lehce škubla, když to uslyšela. To nebylo dobré znamení. Ta kočka, jakoby předvídala smrt, vždy se s každým pomazlila a ten, u koho začala vrnět, do druhého dne zemřel. Smutně se usmála a s omluvou vyšla z pokoje. Měla na starost víc, než jen tento pokoj, musela pracovat.
Přišla do sesterny, a když s povzdechem zavřela dveře, obrátila se na další sestřičku. "Ta malá holčička, co ji dnes přivezli, ona u ní zavrněla."
"Ach, Jane, prostě tomu tak je, bylo to předurčeno, proč myslíš, že ji převezli sem? Věděli, že nemá naději, jen by jim zvyšovala úmrtnost, tak ji šoupli sem. Už dávno nejsme nemocnice, spíš tu lidé jen čekají na smrt."

"Jmenuju se Alice," řekla dívenka a tiskla k sobě stále vrnící kočku. Ta na ni mňoukla a lehce ji olízla tvář. "Ty máš ale nádherná očička," špitla a hlasitě zívla. Kočka se vymanila z jejího jemného sevření a než z ní úplně slezla, ještě ji jemně švihla huňatým ocasem po tváři. "Ty už jdeš," zeptala se ospale a zklamaně Alice. "Přijdeš ještě?" Kočka na ni jen mrkla a seskočila z lůžka. Během chvíle už mizel huňatý ocas v pootevřených dveřích.
Netrvalo to dlouho a dívenka usnula. Čas běžel, a jako by se hodiny měnily na minuty, nastala půlnoc. Sotva uběhla první vteřina nového dne, vplížila se do pokoje huňatá kočka. Z chodby do místnosti prosvítal slabý proužek světla, díky kterému vrhala kočka prapodivný stín. Vyskočila dívence na lůžko a usadila se jí na hrudi. Alice se probudila a protřela si oči. Upřela své modré oči do těch zvláštních kočičích, které měly barvu vlasů starých lidí - nádhernou bílo-stříbrnou.
"Ty jsi přišla." špitla. Více už však neřekla, jako by byla v transu, nemohla se hýbat, ale ani po tom v tu zvláštní chvíli netoužila. Utápěla se v hlubokých očích kočky a pomalu upadala do zvláštního snění.
Dívenka se ocitla na louce plné květin, nádherných květin, z nichž nejméně polovina v námi známém světě ani neexistovala. Ležela v měkkých květinách a kolem ní létali motýlci různých barev a tvarů. Hleděla na modrou oblohu bez mráčků a nedokázala ani pomyslet na to, že by vlastně měla být někde jinde. Uslyšela slabé mňouknutí, posadila se, aby zjistila, odkud vychází. Spatřila huňatou kočku a vysokou ženu. Kočka k ní přiběhla a začala se o ni otírat, dívenka však věnovala svou pozornost ženě, která se k ní přibližovala pomalým krokem. Měla stejně bílé oči jako ta kočka.
"Ty jsi Alice, že," zeptala se žena jemným hlasem.
"A-ano," špitla.
"Co by sis přála, kdybys měla jedno přáním? Jakékoli," zeptala se stejně jemným hlasem jako předtím.
"Aby byli rodiče naživu, abychom byli spolu," špitla a z očí se jí vyřinuly teplé slzy.
"Dobrá." Žena se měkce usmála a rukou namalovala do vzduchu ovál. Když jej dokončila, vzduch se v jeho vnitřku zatetelil a vytvořil se portál. "Jdi, tam se tvé přání splní," řekla jen a poté zmizela i s kočkou.
Dívenka portálem prošla přesně pět minut po půlnoci a ocitla se ve světě, kde její rodiče žili a byli spolu, přesně jak si přála.

"Jane, jsi v pořádku," zeptala se sestřička své spolupracovnice.
"Ach, ano, Alice Medows zemřela přesně pět minut po půlnoci, zjevně bezbolestně, ve spánku," pokračovala ve svém hlášení.

'Tak, a to je konec našeho krátkého příběhu, možná dívenka odešla do říše snů, možná do říše Smrti, v jejím případě tomu bylo jedno, obě cesty pro ni končily na stejném místě.

Teď už stačí jen napsat tečku za poslední větou, která nějak zajímavě zakončí tento příběh. A říkáte-li si, že je to jen smyšlený příběh, máte pravdu, samozřejmě, že je.' Napsala s potutelným úsměvem žena a pohladila si huňatou kočku, která jí seděla na klíně. Pohleděly si do očí a spiklenecky na sebe mrkly svýma bílýma očima.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Cesta do pekla je dlážděna těmi nejlepšími úmysly.