ANI VĚČNOST NETRVÁ VĚČNĚ...
Na pergamenu ohmataném,
úhledné písmo modře se třpytí.
Mrtvolně bledý básník,
ve stínu modré růže píše.

Co víc chtít po pomateném,
jehož hudbou je vlčí vytí.
V bílých rukou zápisník,
na temi od vína číše.

Ne vše, co se nám zdá, je sen

1. července 2013 v 12:41 | Lului |  Jednorázovky
Jedná se o trochu (vážně jen trochu) dobarvený příběh, opravdu se mi toto jednou stalo a není to ani tak dávno. Mno, doufám, že se vám to bude líbit :3


Utíkala jsem, už jsem ani nevěděla před čím přesně. Věděla jsem, že jsem již dávno zakopla o bludný kořen, ale stále jsem se pokoušela utéct čemukoli, co mě pronásledovalo. Možná za mnou již dávno nic nebylo, možná tam nikdy nic nebylo, ale nedokázala jsem se zastavit nebo jen ohlédnout. Znovu jsem zakopla, tantokrát jsem se však už nezvedla, hlava mi dopadla na kámen a já ztratila vědomí.
Kolem mě byla temnota, všude tma a prázdnota. Vědomí jsem neztratila, jen jsem necítila tělo, nemohla jsem nic dělat. Část mé mysli vnímala teplou krev, která mi stékala ze spánku.
V té neprostupné temnotě se něco pohnulo. Neviděla jsem to, ale cítila, prostě jsem to věděla. Nebyla jsem v této temnotě zcela sama.
V temnotě se objevily dvě rudé duhovky očí. Avšak nezachvátil mě děs. Ty oči byly děsivé, nepřátelské, zuřivé, ale stejně jsem se jich nebála, snažila jsem se k nim dostat, ale nemohla jsem se hýbat. Chtěla jsem k nim zvolat, ale můj hlas mi nepatřil. Oči se i přesto začaly pohybovat mým směrem. Čím blíž byly, tím se začala temnota rozplývat. Stála přede mnou, kolem ní temně rudý opar. Její výraz byl rozhodně zuřivý, byla na mě naštvaná, ale já nevěděla proč. Černovláska si ke mne přidřepla a chvíli mě ještě pozorovala. Pak do mě začala dloubat prstem. CÍtila jsem ohromnou bolest, chtělo se mi křičet, ale žádný hlas ze mě nevyšel. Přestala, zadívala se na zkrvavený prst a zatla ruku v pěst.
Se zlověstným zavrčením se znovu zvedla a nohou mě přetočila na záda. Podpatek mi zabořila do rány v hrudi. Znovu mě zahltila strašlivá bolest, ale ani tentokrát jsem ze sebe nedostala ani hlásku.
Cítila jsem, jak mi stékají slzy. Koutkem oka jsem spatřila další osobu. Doslova ke mně přitančila. Dlouhé modré vlasy jí vlály kolem těla, které slabě modře zářilo. Usmívala se na mě, ale ten úsměv byl chvilkami děsivý. Jednu z květin, které svírala, mi položila na obličej a další na krk.
Ozval se můj bolestný výkřik. Začalo téct více slz. Cítila jsem své tělo. Zarývala jsem si nehty do dlaní. Bolest se znásobila.
Modrovláska chytila černovlásčinu nohu a vytáhla ji z mých útrob. Pohladila mě po tváři a zvedla se ode mně.
Stály vedle sebe, s mezerou mezi sebou. Tu mezeru však téměř okamžitě vyplnila třetí dívka, bělosláska s popelavě fialovýma očima.
Prohlížela jsem si dívky a nakonec promluvila. "Kdo nebo co jste?"
Dívky se na sebe podívaly a poté promluvila modrovláska. "Jsme ty."
Udiveně jsem na ni hleděla. "Já?"
Tentokrát promlubila bělosvláska. "Ano, ty."
"A-ale." vydechla jsem.
"My tři tvoříme tebe." ukázala na mě černovláska.
"Já si nechávám říkat Káťa - teď už Keito-chan." promluvila modrovláska a usmála se na mě.
"Já jsem Lului." řekla bělovláska.
"No a já jsem Lady Death - teď už Lilitth." ušklíbla se černovláska.
"Keito-chan, Lului, Lilitth." Prohlédla jsem si je. Keito-chan na sobě měla světle modré šaty, které kolem ní vlály, i když stála na místě, pomněnkové oči a modré vlasy. Držela náruč lučních květin a byla bosá. Lului měla korzet, kraťasy a vysoké boty, které jí sahaly až do půli stehen, všechno z černé kůže. Za pasem měla dvě pistole. Lilitth byla asi nejpřijatelněji oblečená, měla černou košili s dlouhými rukávy, které byly na koncích rozšířené a černé kalhoty, též na koncích rozšířené. Boty měla na vysokém podpatku, za pasem měla schovaný bič.
"Chcete mi říct, že tohle jsem já?" Začala jsem se zvedat, bolest jsem už nějakou dobu necítila.
"Ne tak rychle, holčičko." Lilitth mě přišlápla zpátky k zemi. "Už před námi nesmíš utíkat."
"Jsme tvou součástí."
"Ty jsi my, my jsme ty."
"Neschováš se před námi."
"Vždy tu s tebou budeme."
"Vždy jsme byly."
"A teď..."
"...by ses..."
"...už měla..."
"...probudit." řekly naráz.
Posadila jsem se na posteli a z těžka vydýchávala. Byla jsem celá rozlámaná a na těle jsme měla sem tam nějakou tu modřinu, která tam před spaním rozhodně nebyla. Měla jsem sucho v ústech a tváře ještě vlhké od slz. Na obou dlaních jsem měla obtisklé čtyři nehty.
"Uch, takže Keito-chan, Lului a Lilitth, jo?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Cesta do pekla je dlážděna těmi nejlepšími úmysly.