Už je to dlouho, co jsem napsala nějakou básničku a navíc jsem už (na mě) dlouho řešila roztomilý šatičky a hledala obrázky maid-oblečků... Sice to miluju, ale má temnější stránka je už unavená, takže proto vznikla tato básnička.
Pomalu, ale jistě, se stmívá,
v jezeře nymfa sladce zpívá.
Písní čas večer si krátí,
než tělo něčí vodu zčeří.
To už však jezero nevrátí,
stane se jezera večeří.
Všude tma, noc již padla,
víly dávají se do divadla.
Tančí na paloučku,
vybízí tě sladce k tanci.
Našlapují polehoučku,
po přijetí nemáš šanci.
Zvon již půlnoc odbíjí,
v lese někoho zabíjí.
To vlkodlak se v noci krmí,
v tom lese se i ty schováváš.
Tam ne! Tam je útes strmý!
Pozdě, jsi v pasti, prohráváš.
Hodina mezi psem a vlkem,
tráva se leskne vlhkem.
Kočičí oči na tě ze tmy zírají,
lesknou se a ukazují se jen tobě.
Šelma dech svůj chvíli tají,
zasyčí, a pak jen ticho v hrobě.
A pak konečně je ráno,
přesně jak bylo přáno.
Avšak bestie se na lidi změní,
z tohoto hororu útěku není.










