ANI VĚČNOST NETRVÁ VĚČNĚ...
Na pergamenu ohmataném,
úhledné písmo modře se třpytí.
Mrtvolně bledý básník,
ve stínu modré růže píše.

Co víc chtít po pomateném,
jehož hudbou je vlčí vytí.
V bílých rukou zápisník,
na temi od vína číše.

Upíří nevěsta

29. listopadu 2012 v 20:11 | Lului |  Jednorázovky
Ve škole jsme měli napsat pohádku... No, já a pohádky, to nejde moc dohromady, takže jsem nakonec použila jednu už starší skoro pohádku, kterou jsem psala jako domácí úkol na Pentagramus do hodiny Drakologie.

Teď ale k samotné povídce, je neskonale kraťoučká a debilní. Vymýšlela jsem ji jen chvilku a ještě k tomu za přítomnosti mých spolužáků, se kterými jsme kecali, takže opravdu není nic moc, ale je zářnou ukázkou toho, jak můj mozek reaguje na podnět "pohádka". Opravdu jsem několikrát musela smazat půl stránky A4 ve wordu, protože se to schylovalo k masakru, parodii, pp a mnohým dalším nažádoucím žánrům.
Na začátku je vidět, jak jsem obšlehla Kuroshitsuji, pak je také vidět, že jsem se snažila držet svou SM fantazii na uzdě a netrápit hrdinku, pak už jsem to ale vzdala, schválně, jestli poznáte kde přesně =D


Upíří nevěsta

V jedné vzdálené zemi, jež se nenachází ani na našem světě, se narodila princezna. Avšak brzy po té, co se nádherná dívenka narodila, postihla královskou rodinu nečekaná pohroma. Rodinné sídlo bylo vypáleno do základů, jen malá bělovlasá dívenka toto neštěstí přežila. Vzala si ji její milá teta se strýcem, jež sama byla bezdětná. Dívka vyrůstala v bezpečí se svou tetou a strýcem.

Čas běžel a holčička vyrostla do krásné dívky. Všichni obdivovali její zvláštní vzhled. Měla dlouhé bílé vlasy a fialové oči a to i přesto, že její rodina měla po celé generace černé vlasy a šedé oči.
Jednoho večera šla dívka do zahrady. Přesto, že už většina rostlin dávno uzavřela své květy, stále pár kvítků ukazovalo svou krásu měsíčnímu svitu. Dívka se posadila na lavičku vedle růžového keře a naslouchala zvukům přírody. Jakýsi zvláštní zvuk protnul střídavé šumění vody ve fontánce a cvrlikání jakéhosi hmyzu. Nepřirozený zvuk, jaký se nehodil do klidného prostředí zahrady. Dívka se poplašeně rozhlédla. Náhle ve tmě, která ji obklopovala, spatřila postavu. Muž, jak odhadla podle obrysu těla, se k ní začal přibližovat. Došel až před dívku a zahleděl se na ni. Takhle z blízka vypadal opravdu děsivě. Rudé oči mu žhnuly a stejně rudé vlasy mu kolem obličeje vlály, i přesto, že nevanul žádný vítr. Dívka poplašeně vyjekla. Muž na ni zkoumavě hleděl a poté se rozplynul v mlhu, když strýc vyběhl ze sídla, aby se podíval, proč dívka křičela.
Do svých osmnácti let se dívka neodvážila vejít do zahrady sama po setmění. Avšak na její narozeniny se měla vdávat za prince sousední země. Svatba se na přání princovi rodiny konala po setmění a, jak bylo zvykem, v zahradě.
Dívka v bílých šatech kráčela k oltáři. Kytice jí vypadla z rukou, když spatřila svého ženicha. Takhle rudé vlasy mohl mít jen jeden člověk na světě. Ten muž ze zahrady. Uvědomila si, když spatřila i jeho oči, které žhnuly stejně jako onu noc. Dívce se rozklepala kolena, ale nebylo cesty zpět. Musela si jej vzít, bylo to již roky domluvené manželství. Po tvářích jí tekly slzy. Věděla totiž co je zač, upír. Krvežíznivá bestie, jež ji v první možné chvíli kousne. Nenamáhala se zvedat kytici, nebyl k tomu důvod, nikdo už tu nebyl, nikdo kdo by chytal hozenou kytici, nikdo kdo by jí pomohl. Jen on a tma všude kolem nich. Ucítila jeho chladný, mrtvolný dech na svém krku. Její výraz byl jako výraz panenky, stejně tak strnulý a mrtvý. Kůži jí pohladil chladný jazyk a následně ucítila ostrou bolest z kousnutí. Dva ostré zuby se jí zanořily do hrdla a ona mohla jen vzlykat. Bránit se nemělo smysl, co by zmohla? Co by zmohla proti muži? Proti upírovi?
Když se probrala, cítila se divně. Necítila ani chlad, ani teplo. Sáhla si na tvář, ale teplota ruky se shodovala s teplotou tváře. Již očekávala další proud slz, když si vzpomněla na svého manžela, ale žádné slzy se nedostavily. Zorničky se jí rozšířily v poznání. Je mrtvá. Proto necítí chlad. Proto ji nic nebolí, alespoň ne fyzicky. Právě proto se jí už nikdy po tvářích nebudou koulet teplé slzy ani smutku, ani radosti.
Její ještě včera fialové oči byly nyní rudé. Špičkou jazyka se opřela o zadní stranu špičku a podívala se z okna. Venku panovala temnota, ani měsíc tuto noc nesvítil, snad jakoby se upíří nevěsty bál. Upírka si olízla horní ret.
"Mám hlad." zašeptala sama k sobě a z otevřeného okna vyskočila. "A vy jste má kořist."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bryn Bryn | E-mail | Web | 29. listopadu 2012 v 20:27 | Reagovat

Vždyť je to sugeeee *3* jestli tě s tímhle Říha/Andělová pošle zpátky, tak jim nakopu prdele! :-D

2 takehochan takehochan | E-mail | Web | 15. prosince 2012 v 12:20 | Reagovat

To bylo skvělý !!! Rozhodně dávám plný počet hvězdiček. Sice mě trošku mrzí, že je to tak krátké, ale jinak to je dokonalé !!! Bylo to takové zvláštně tajemné a ani jsem nečekala, že se z ní nakonec taky stane upír.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Cesta do pekla je dlážděna těmi nejlepšími úmysly.