ANI VĚČNOST NETRVÁ VĚČNĚ...
Na pergamenu ohmataném,
úhledné písmo modře se třpytí.
Mrtvolně bledý básník,
ve stínu modré růže píše.

Co víc chtít po pomateném,
jehož hudbou je vlčí vytí.
V bílých rukou zápisník,
na temi od vína číše.

Ten, za něhož stojí zhřešit (část 3.)

19. července 2012 v 22:39 | Lului |  Příběhy ze světa Kyo-wy
Tak a tady máme třetí a zároveň poslední část příběhu Ten, za něhož stojí zhřešit. Doufám, že si to někdo přečte a děkuji své odvážné kamarádce, která toho byla schopná. =) Bohužel je tentokrát kratší, ale takhle jsem to ukončit chtěla, takže s tím nic nenadělám, příští příběh má název Ta, jejíž slzy stvořily démona, ve kterém se podíváme na histroii jak démonů tak i jak se nám oddělily dimenze, ale to už předbíhám, užijte si tuto poslední část =)

Tsumi
Objal jsem jej pevněji. "Kdo je to?" zeptal jsem se a snad jsem i zalitoval, že si nerozumíme. Jeho vůně zase otupila moje smysly a já si nevšiml toho, co chtěl udělat nově příchozí, dostatečně včas na to, abych mu v tom mohl zabránit. Můj malý človíček se ke mně trochu prohnul pod náporem nohy, kterou jej nakopl do břicha. Následně také vydal chrčivý zvuk, který se mi vůbec, ale vůbec nelíbil. Pustil jsem to, po čem má duše tak prahla a zvedl se. Než se tomu lidskému červovi podařilo nakopnout jej podruhé, sejmul jsem jej dobře mířenou radou do obličeje. Ten malý parchant na mě civěl, ale byl jsem si jistý, že mě neviděl. Vytasil jsem meč a kopnul do něho. Neznámý přede mnou začal bezmocně couvat. Už jsem jej chtěl jednou ranou poslat na druhý břeh, když v tom jsem kolem sebe ucítil trochu třesoucí se ruce. Zarazil jsem se v polovině pohybu a otočil se na něho. Díky jeho výšce a tomu, že se o mě zcela opíral, jsem mu však neviděl do obličeje. Na zádech jsem i přes kožich ucítil, jak vrtí hlavou a cosi mumlá. Zatasil jsem meč a lehce jsem se vymanil z jeho objetí, abych se k němu mohl otočit. Za sebou jsem jen slyšel toho vzdalujícího se parchanta. Ukazováčkem jsem mu zvedl bradu, abych se mu mohl podívat do obličeje. Vypadal trochu vyděšeně a já jsem mohl jen doufat, že nebyl vyděšený ze mě. Ještě včera jsem po tom toužil, ale teď jsem jej naopak chtěl chránit. Znovu mě objal a přitiskl se ke mně. Políbil jsem jej do vlasů a náhle uslyšel tiché vzlykání. Odtáhl jsem se od něho a znovu mu zvedl hlavu tak, abych mu viděl do obličeje. Po tvářích mu stékaly slzy, které jsem ucítil ještě dřív, než jsem je viděl. Sehnul jsem se k němu a jednu ze slz jsem mu polibkem smazal z jeho krásné tváře. Zajel jsem mu rukou pod košili a on sykl. Zarazil jsem se a opatrně jsem ruku zase vytáhl. Neudržel jsem svůj smích, když se mi pokusil zabránit v rozepínání jeho košile. Jak jsem si myslel, kopnutí do břicha lidi dokáže zranit. Vzhledem k rozdílu v našich výškách jsem si musel kleknout. Jednu ruku jsem mu obtočil kolem stehen těsně pod zadkem, na kterém se usídlila dlaň té samé ruky, a druhou jsem natáhl výš a dlaň uložil na jeho bedra. I přes to, že se mi vzpouzel, jsem si jej přitáhl blíž a olízl zarudlou skvrnu, která vypadala jako krvavá kaňka na bělostném květu bílé růže. Můj poklad se při doteku mého jazyku zachvěl a já jsem svůj čin zopakoval ještě několikrát. Krvavě rudá barva začala pomalu bělat a já jsem se usmál a byl rád, že to zafungovalo i na člověka.

Dai
Zíral jsem na podlitinu, která se začala ztrácet stejně jako bolest. Jeho dlaně na mém těle příjemně hřály. Znovu jsem ucítil jeho jazyk na své kůži a ve mně to vyvolalo tu samou odezvu, jako poprvé. Náhle se svými rty přisál na odhalenou kůži, kterou následně vtáhl do svých úst a jemně skousl. Nevím, co bych dělal, kdyby mě nedržel. Když ucítil, že se začínám kácet do zadu, přitáhl si mě ještě blíže a objal mě ještě pevněji. Neodolal jsem a vjel mu rukou do vlasů, které byly stejně hebké na dotek, jako na pohled. Odpovědí mi bylo spokojené zamručení. Zaklonil jsem hlavu a snažil se skousnutím spodního rtu ztišit vzdech, který se mi dral z hrdla. K mé nelibosti to však byl jen chabý pokus. S tváří zasaženou ruměncem jsem shlédl na démona, který na mě hleděl, a v šedých očích mu blikotaly jiskřičky. Připadal mi jako dítě, které bylo přistiženo při mlsání bonbonu před jídlem a ještě schválně provokuje šmátráním po dalším. Z mých myšlenek mě vtrhl jeho nenechavý jazyk. Tentokrát to bylo zcela nečekané a tak jsem neměl šanci svůj sten ani ztišit. Nečekaně mě na sebe strhl a ani nevím jak, ale už jsem byl pod ním. Přesunul své rty z mého břicha na má ústa. Jazykem mi přejížděl přes rty, dokud jsem je nepootevřel a až poté mě začal líbat. Ani nevím, že bych hýbal rukama, ale měl jsem je ovinuté kolem jeho krku a svou muší silou jsem si jej přitahoval k sobě. Vyhověl mi a nejspíš i v celku rád. Jednou rukou jsem mu zajel do vlasů, což způsobilo, že mu z nich spadlo cokoliv, co je drželo ve volném culíku a jeho vlasy vytvořily clonu, takže jsem viděl jen jeho obličej.
Náhle démon přestal líbat mé rty a cosi zašeptal skleslým tónem, poté se zvedl a než jsem se vzpamatoval, zmizel v ponurém lese.

Shin
Pročítala jsem jednu ze starých knih, která byla psána jedním z pradávných jazyků, který už ovládám téměř dokonale. Zarazila jsem se nad jednou větou, která mi byla nesmírně povědomá, alespoň její část. "Lidé jsou stvoření, která věří jen tomu, co vidí." přečetla jsem větu nahlas. Náhle mi to sepnulo a vše dávalo smysl. Ten démon mluvil tímto jazykem, což znamená, že se s nimi lze domluvit. Jenže na to nikdo doteď nepřišel, jelikož každý, kdo je mohl vidět a slyšet se v tom zdokonaloval a nikdy se neučil pradávným jazykům. V tu chvíli, kdy jsem jej slyšela mluvit, jsem tenhle jazyk uměla pochopit, ale výslovnost mi byla naprosto cizí, proto jsem na to přišla až teď. Zaklapla jsem knihu a běžela na pokoj, abych to sdělila Daiovi.
Vešla jsem do pokoje a spatřila Daie, který vypadal, jakoby vůbec nevnímal realitu. "Daii, víš, že ten tvůj démon mluví vlastně jazykem Tobu?" promluvila jsem na něho a posadila se na kraj jeho postele.
"Um?" vzhlédl ke mně.
"Říkala jsem, že ten tvůj démon mluví jazykem Tobu." zopakovala jsem mu své sdělení.
"Vážně?" zeptal se a náhle vypadal velmi čile.
"Ano a co je ještě lepší je, že je to tak jednoduchý jazyk, že se lze naučit během několika hodin, je totiž velmi podobný tomu našemu a vše se řídí podle daných pravidel, která nemají žádné výjimky." pokračovala jsem jednou radostnou zprávou za druhou.
"A mohla bys…" začal.
"Určitě, jinak bych ti o tom ani neříkala." řekla jsem mu s úsměvem a sledovala, jak se jeho tvář rozjasňovala.
"Jsi zlatá." promluvil opravdu vděčným tónem.
Pozdě do noci jsem ho učila jazyk Tobu. Nakonec jsem mu podala jeden svitek psaní v Tobu a čekala, jak mi jej přeloží. Zírala jsem, jak rychle a bezchybně jej přeložil. Než jej však přeložil celý, znaveně jsem padla do postele.

Dai
Ráno jsem se znaveně protáhl a po rychlé snídani a sprše jsem se vydal do normální školy, kde jsem musel přetrpět nejen nudný výklad profesorky matematiky. Proto jsem měl raději svou druhou školu, kde jsem věděl, že znalosti tam načerpané někdy využiji.
Konečně jsem měl možnost se učit ve své oblíbenější škole. Hned druhou hodinu mě začal bezejmenný démon zase následovat.
Náhle mě poslední hodinu upoutal víc než démon výklad profesorky démonologie, za což jsem byl následně opravdu rád.
"Je známo, že pouze lovci démonů dokáží spatřit jejich duše, ale jsou i výjimky. Tyto výjimky jsou však ojedinělé, jedná se totiž o spřízněné duše. Přesněji jsou to duše mrtvých lidí z Ashity, které se raději ukryly v Kyo-wě, ale stále tam patří a patří k některému z démonů. Vlastně pravdou je, že většina Naitou, ne-li všichni, jsou takovouto duší."
Okamžitě jsem zvedl ruku.
"Ano, Tenshi?" zeptala se, možná trochu otráveně, že ji přerušuji ve výkladu.
"Mohu na záchod?" zeptal jsem se a snažil vypadat, jakože opravdu potřebuji.
"No dobrá, sice bude za chvíli zvonit, ale tak jdi." řekla po chvíli přemýšlení.
Ze třídy jsem téměř vyběhl a démon mě následoval. Za dveřmi jsem se zastavil a chytl jej za ruku. Táhnul jsem jej chodbou a on za mnou poslušně šel, nebo spíš byl zvědavý, co chci dělat. Zatáhl jsem jej na záchodky a tam do kabinky, kterou jsem za námi zamkl.
"Chci tě." zašeptal jsem v jazyce Tobu.
Démon na mě zíral a poté se naklonil k mému uchu. "Já tebe taky." Olízl mi ucho. "Jak se vůbec jmenuješ?" zeptal se hlubokým hlasem a začal mě svlékat.
"Dai Tenshi." zašeptal jsem. "A ty?"
"Tsumi." zašeptal na oplátku a dál mě svlékal.

Shin
Dai se na hodinu už vrátit nestihl a do pokoje zatím taky nedorazil. Na chodbě jsem zaslechla kroky a následně se otevřely dveře.
"Shin, přišel jsem se rozloučit." zašeptal Dai.
"Chápu." kývla jsem a usmála se.
"Budu se sem vracet." dál šeptal.
"Je to tvá volba." také jsem začala šeptat.
V mrknutí oka zmizel ze dveří a já zírala na místo, kde zmizela hnědá zář. "Ne, ty už se sem nevrátíš."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Cesta do pekla je dlážděna těmi nejlepšími úmysly.