ANI VĚČNOST NETRVÁ VĚČNĚ...
Na pergamenu ohmataném,
úhledné písmo modře se třpytí.
Mrtvolně bledý básník,
ve stínu modré růže píše.

Co víc chtít po pomateném,
jehož hudbou je vlčí vytí.
V bílých rukou zápisník,
na temi od vína číše.

Ten, za něhož stojí zhřešit (část 2.)

19. července 2012 v 19:54 | Lului |  Příběhy ze světa Kyo-wy
Pro mou drahou betareaderku tu mám hned druhou část, bohužel toho nemám zatím o moc více...

Dai
Sotva jsem se vysprchoval a oblékl, šel jsem se nasnídat. Jídelna byla nezvykle prázdná, za což jsem byl však vděčný. Snídani jsem měl v sobě velmi rychle a tak jsem po chvíli zase seděl na posteli v pokoji a prohlížel internetovou poštu.
"Už bychom měli jít." vyrušil mě Shinin hlas ze čtení recenze na nějakou knihu.
Pohlédl jsem na hodiny a přikývl. Jen jsme přešli do vedlejší budovy a tím naše cesta do školy skončila. Usadil jsem se do své lavice a vyčkával příchodu profesora. Znuděn čekáním jsem vytáhl včerejší formulář a zaškrtl jsem, že si chci procvičovat schopnosti Naitou.
"Co sis vybrala?" zeptal jsem se Shin, která seděla hned za mnou.
"Um?" vypadlo z ní zmateně.
Zamával jsem jí před obličejem formulářem.
Oči se jí rozšířily v pochopení. "Budu se učit ty pradávné jazyky a písma." řekla mi s úsměvem.
"Ty aby ses věčně nezabývala minulostí, že?" Pousmál jsem se nad skutečností, že minulost je to jediné, co ji mimo prasáren zajímá.
"Prostě ji mám raději, minulost se nemění, zůstává stále stejná, neměnná." řekla trochu podrážděně.
"Klid, nevyčítám ti to." uklidnil jsem ji.
"Navíc se je už nějakou dobu učím." špitla.
Jen jsem se usmál.
Hned po začátku první hodiny mi začal den ubíhat velmi rychle. V hodinách jsme spíše opakovali, než že bychom se učili něco nového a tak jsem se ani nedivil tomu, že Shin usnula hned při druhé hodině. Měla ve zvyku usínat během nudných hodin, které jí neměly co dát.
Utahán strašným vedrem, jsem slupnul večeři a po rychlé sprše jsem si šel lehnout. Shin se však zřejmě ke spánku moc neměla.
"Vyčistil sis zuby?" zeptala se, jako by byla má matka.
"Cože?" zeptal jsem se zmaten jejím chováním.
"Jestli sis vyčistil zuby." zopakovala.
"S tím mě teď neotravuj." zamumlal jsem a zavřel oči.
"Padej si je vyčistit, co když ti sem v noci vleze nějaká holka a bude se s tebou chtít líbat?!" její hlas zněl jaksi šťastně.
Zamžoural jsem na ni a už jsem jí chtěl oponovat, ale to by mě nesměla vytáhnout z postele a dotáhnout do koupelny. Povzdychl jsem si a začal jsem si zuby poctivě čistit. Když jsem se vrátil do pokoje, Shin už tam nebyla.
"Aha, takže mě potřebovala jen někam uklidit, než zdrhne." zamumlal jsem a zase zalezl do postele.
Tsumi
Kitsune mě dovedl znovu k té škole, dál jsem jej tiše následoval a on, teď už svižným krokem, směřoval k vedlejší budově. Lišák nedočkavě přecházel před dveřmi. Hned poté, co jsem mu je otevřel, do nich vběhl a neuvěřitelnou rychlostí přiběhl až před nějaké další dveře. Také jsem je otevřel a zjistil, že se jedná o pokoj. V pokoji byly dvě postele, ale pouze jedna byla zabraná. Zahleděl jsem se na spící osobu a ani mě nějak nepřekvapilo, že se jednalo právě o něho. Kitsune na mě vyčkávavě hleděl a tak jsem jen přikývl a sedl si na volnou postel. Kitsune vyskočil chlapci na hruď, ve které následně zmizel. Zavřel jsem oči a spatřil to, co dělala má duše.
"Co jsi zač?" zavrčel jsem, ačkoli jsem věděl, že mi nerozumí.
Chlapec na mě hleděl a musel zaklánět hlavu, aby mi viděl do očí. Vytasil jsem meč a jeho špičku jsem mu přiložil k hrdlu. Jeho pohled se změnil z téměř zbožňujícího na vyděšený. Usmál jsem se a trochu jsem jej škrábl. Jeho oči se rozšířily v děsu. Jeho zděšený obličej vypadal lákavě, chtěl jsem, aby se mě děsil ještě více, ale zároveň jsem mu nechtěl více ubližovat. Meč jsem pustil na zem a chlapce jsem přimáčkl ke zdi. Nevěřil jsem, že by se jeho oči mohly ještě více rozšířit, ale on mě vyvedl z omylu. Chytil jsem jeho ruce těsně nad lokty a ještě více jsem ho přirazil ke zdi. Nohou jsem se mu vklínil mezi ty jeho a jeho výraz vypadal spíš překvapeně, než vystrašeně. Přiblížil jsem své rty k rance na jeho krku, ze které tekla krev, a než jsem krev slízl, zašeptal jsem znovu svou otázku. Pod rty, které jsem po olíznutí krve přitiskl na ranku, jsem cítil, jak rychle mu buší srdce. Zatímco jsem mu líbal odhalený krk, jsem přemýšlel, jestli je to strachem, vzrušením, nebo snad obojím najednou. Odtáhl jsem se, abych se mohl podívat na jeho obličej, na což zareagoval nespokojeným zakňučením. Jeho oči už nebyly vytřeštěné, ale přivřené, že téměř nebyla vidět jejich tmavě hnědá duhovka. Při předchozím setkání byla jeho tvář vcelku bledá, ale teď byla zarudlá. Pootevřené rty přímo vybízely k polibku a tak jsem na nic nečekal. Sotva jsem se však otřel svými rty o ty jeho, zavřel ústa. Usmál jsem se do polibku a nohou, kterou jsem měl vklíněnou mezi jeho, jsem se otřel o jeho rozkrok. Tento zřejmě nečekaný pohyb u něho vyvolal vzdech, kterého jsem okamžitě využil a vnikl do jeho úst jazykem. Začal jsem boj o vládu, ale hned po pár vteřinách jsem jej vyhrál. Zcela se mi podvolil a tak jsem ze zběsilého útočení přešel do jemného otírání jazyků. Cítil jsem, jak mi zarývá nehty do předloktí. Pustil jsem jeho ruce a jednu jsem mu obtočil kolem pasu a druhou jsem mu vjel do vlasů a násilím mu zaklonil hlavu ještě více. Přestal jsem jej líbat na ústa a přisál jsem své rty na jeho krk. Jeho vůně mě zcela omámila, a když jsem se odtáhl od jeho krku, uviděl jsem několik rudých flíčků a jeden kousanec. Zahleděl jsem se mu do tváře, ale nevypadl, jako by mu něco z toho, co jsem dělal, nějak zvlášť vadilo. Přejel jsem mu jazykem po uchu a ucítil jsem, jak se zachvěl. Cosi zakňoural a přitiskl se ke mně. Políbil jsem jej do jeho černých vlasů.
Prudce jsem otevřel oči, jelikož jsem na chodbě vycítil přítomnost té dívky. Přešel jsem pokoj a vyšel na balkon. Otočil jsem se na chlapce a zašeptal: "Kitsune, musíme."
Kitsune se zase objevil na chlapcově hrudi a doběhl ke mně. Chlapec se prudce posadil a rozhlédl se po pokoji. Jeho oči se na mě upřely a následně rozšířily a já nemohl jinak, než se usmát a zmizet.
"Takže tohle je, co chci?" zašeptal jsem, když už jsem byl v bezpečí svého hradu. "Neměl bych si odpírat to, po čem toužím."
Dai
Zíral jsem na balkon, ze kterého zmizel bezejmenný démon, a usilovně jsem přemýšlel, jestli se jednalo opravdu o sen, nebo jestli to byla skutečnost. Do pokoje se potichu vkradla Shin.
"Ty ještě nespíš?" zeptala se, když si všimla, že sedím.
"Um, zrovna jsem se probudil." zašeptal jsem, jako bych byl stále ve snu.
"Aha, doufám, že jsem ti nevyplašila nějakou dívku." zasmála se a ani netušila, jak blízko byla pravdě.
"Ha, ha, ha, ne, žádnou dívku jsi mi opravdu nevyplašila." Nelhal jsem, nebyla to dívka, ale muž.
Shin zazívala. "No nic, ty si klidně buď vzhůru, já jsem utahaná a jdu si lehnout." zamumlala, když ještě v oblečení zalezla do postele.
"Neměla by ses převléknout?" zeptal jsem se, ale už bylo pozdě, místo odpovědi jsem slyšel jen pravidelné oddechování, už stihla usnout. "Tak asi ne no." zamručel jsem a také jsem si znovu lehl. Usnout se mi však nějakou dobu nedařilo, nemohl jsem dostat z hlavy toho démona. Nakonec jsem však vyčerpáním usnul.
Shin
Šťouchla jsem do Daie, který spokojeně chrupkal, ačkoli jsme měli být za tři čtvrtě hodiny ve škole. "Vstávej." Nic se však nestalo. "Vstávej." Zvýšila jsem trochu hlas, ale ani to nepomohlo. "Sakra, tak už vstávej!" zařvala jsem z plných plic a Dai se polekaně vyšvihl do sedu, čímž nám oběma uštědřil pěknou ránu do hlavy. "Au." zakňourala jsem. "Příště tě nechám zaspat." Mnula jsem si ránu na hlavě.
"Promiň." zašeptal a začal se oblékat.
"Hm." zahučela jsem, jako že jsem jej slyšela a vyšla jsem z místnosti. Dala jsem si studnou sprchu, která byla v tomhle vedru ještě osvěžující než obvykle. Rychle jsem se nasnídala a šla rovnou do školy, jelikož už nezbývalo moc času do začátku první hodiny.
Dai
Poslouchal jsem výklad profesorky bylinářství. Znuděn známým výkladem jsem se podíval z okna. Úžasem a možná i strachem jsem vykulil oči. Na kraji lesa stál bezejmenný démon a dal bych krk na to, že koukal přímo na mě. Zřejmě zpozoroval můj pohled, protože se rozešel směrem ke škole. Cítil jsem, jak se mi do tváří nahrnula krev při vzpomínce na můj zvláštní sen, pokud to vůbec sen byl. Snažil jsem se ignorovat fakt, že jsme právě v přízemí i to, že je díky strašnému vedru otevřené každé okno v učebně. Bohužel se mi to díky tomu, že jsem na sobě cítil jeho pohled, moc nedařilo. Otočil jsem se na Shin, která spokojeně spala. Alespoň jsem byl jediný, kdo ho mohl vidět. Když jsem se otočil zpět, zjistil jsem, že už stojí uvnitř místnosti a neskrytě na mě zírá, no, před kým by to taky skrýval, když ho nikdo jiný nevidí. K mému překvapení celý den nic nezkusil, pouze mě celý den následoval.
Konečně skončila poslední hodina a tak jsem se šel projít po rozlehlých pozemcích školy. Démon mě stále následoval a já už začínal být čím tím dál víc neklidný. Kdykoli mluvil, nerozuměl jsem mu ani slovo a ani on mě zřejmě nerozuměl. Jeho odstup, který si ode mě po dobu vyučování držel, se během mé procházky zkrátil natolik, že když jsem se zastavil, on nestačil udělat to samé a narazil do mě. Čekal jsem tvrdý náraz, ale nic takového nepřišlo, otevřel jsem oči, o kterých jsem ani nevěděl, že jsem je zavřel, a zjistil jsem, že mu ležím v náručí, zřejmě mě zachytil. Pokusil jsem se mu vymanit, ale zůstalo to pouze u toho pokusu. Zareagoval naprosto opačně a ještě více si mě k sobě přitiskl. Zazmítal jsem sebou a on se jen zasmál mému chabému pokusu. Ucítil jsem na krku jeho teplý dech, z něhož mi přejel mráz po zádech.
"Hej, usmrkánku, co se tam tak válíš?!" uslyšel jsem až moc známý hlas. "Na něco jsem se tě ptal!" zařval na mě, když stál asi dva metry ode mě.
Náhle jsem ucítil, jak si mě ruce, které jsem měl kolem sebe ovinuté, ještě víc přitáhly. Démon cosi zašeptal, ale já mu nerozuměl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Cesta do pekla je dlážděna těmi nejlepšími úmysly.