ANI VĚČNOST NETRVÁ VĚČNĚ...
Na pergamenu ohmataném,
úhledné písmo modře se třpytí.
Mrtvolně bledý básník,
ve stínu modré růže píše.

Co víc chtít po pomateném,
jehož hudbou je vlčí vytí.
V bílých rukou zápisník,
na temi od vína číše.

Ten, za něhož stojí zhřešit (část 1.)

19. července 2012 v 19:37 | Lului |  Příběhy ze světa Kyo-wy
Tak tady je první část (zatím nevím z kolika) prvního příběhu, který se odehrává z valné většiny v Kyo-wě.
Jedná se o Shounen-ai až yaoi (bez popsaného sexu).


Příběh první: Ten, za něhož stojí hřešit
Shin
Jemně jsem jej od sebe odstrčila. "Co je to za záři?" zeptala jsem se překvapeně.
"Žádnou záři nevidím." utrousil a dál se mě pokoušel políbit.
"Ne, počkej, ty to nevidíš?" znovu jsem ho odstrčila.
"Žádná záře tu není." zavrčel podrážděně a posadil se vedle mě.
Zvedla jsem se ze země a zadívala se směrem k lesu. Nad lesem byl pruh jasně bílé záře, která mě lehce oslňovala. "Ty ji vážně nevidíš?" otočila jsem se na svého přítele, který jen zavrtěl hlavou. Ozvalo se vyzvánění mobilu. "Ups, promiň, drahoušku, už musím jít, jinak přijdu pozdě na brigádu." omluvila jsem se mu rychle a než stihl něco říct, byla jsem už za silnicí.

"Omlouvám se, že jdu pozdě, zdržela jsem se." Uklonila jsem se.
"Hm, o nic jsi nepřišla, posaď se." zahučel profesor.
"Jistě." Rychle jsem se posadila na své místo. Vlastně jsem svému příteli lhala, nemám žádnou brigádu, ve skutečnosti chodím do školy. Tahle škola je ale jiná, než ty ostatní, neučím se tu, jak vypočítat neznámou, nebo jestli se ve slově netopýr píše ý nebo í. Učím se tu, jak poznat démona, nebo jak se používá magie.
"Takže, jelikož jste tu už všichni, tak vám vysvětlím pár důležitých věcí." Profesor si odkašlal. "Jelikož jste ve druhém ročníku, vyberete si zaměření. Zaměření jsou následující." Profesor se na chvíli zamyslel. "Boj s mečem, střelba z luku, ovládání jednoho či více elementů a proměna." Profesor se poškrábal na hlavě. "Jo, to není všechno, ještě je tu léčba, bylinkářství, učení pradávných jazyků a písem a démonologie." Znovu se poškrábal na hlavě. "No, to bude snad všechno. Do konce týdne se prosím rozhodněte a odevzdejte mi tento vyplněný formulář." mluvil, když nám všem rozdával potištěný papír.
Zadívala jsem se na papír a má ruka okamžitě vystřelila do vzduchu.
"Ano, slečno Noka?" zahučel svým uspávajícím hlasem profesor.
"Co je to 'Naitou'?" zeptala jsem se s očima upřenýma na toto neznámé slovo.
"Ach, ano, na ty jsem zapomněl, na to máme zbytek hodiny, budeme dělat takový test, jestli jste Naitou."
"Aha, ale stále jste mi neodpověděl na otázku." pobídla jsem jej.
"Uvidíte, teď pojďte za mnou."
Všichni jsme si posbírali své věci a vydali se za profesorem. Zanedlouho jsme došli na rozlehlé pozemky školy, kde jsme se zastavili.
Znovu nám začal rozdávat papíry, tentokrát byly však zcela čisté. "Popište mi toto místo, napište vše, co vidíte." promluvil profesor a posadil se na zem a sám začal dělat to samé.
Všichni jsme se pustili do psaní.

Tsumi
Šel jsem ponurým lesem, který může patřit jen do Ashity, která je sama o sobě ponurá. Ano, tohle je můj domov, ale byl narušen jakýmsi propojením dimenzí.
"Co to kurva je?!" zavrčel jsem, když jsem odháněl jakousi havět z Kyo-wy. Tohle je něco, co mě nehorázně štve, hemží se to tu barevnými létajícími potvorami, kterých se nedá zbavit. A ještě k tomu, sem čas od času zavítá nějaký člověk a myslí si, že nás může zabít a má na to dokonce právo. "Pche, všichni jsou to pitomci, nestojí mi ani za vytasení meče." zavrčel jsem znovu a dál jsem pokračoval po pěšince, která vedla lesem.
Netrvalo to dlouho a ponurý les Ashity se vpil do prostoru Kyo-wy. Ocitl jsem se u nějaké budovy, která vyzařovala silnou magickou mocí. Prokřupl jsem si klouby a vytasil meč. Náhle jsem si všiml i lidí, kteří seděli na trávě kousek ode mne. Znovu jsem svůj meč zatasil a pozoroval je.

Dai
"Takže, teď jsi na řadě ty, Tenshi." promluvil na mě profesor a já se začal obávat. Všichni, kdo zatím četli své popisy, se shodovali, ale já to měl jiné. Profesor si odkašlal.
"A-ano." zakuňkal jsem a snažil se soustředit na své písmo na papíře. "Ve světle zelené trávě, která pokrývá většinu země, se čas od času vyskytuje tmavě zelený mech. Blízký strom kvete, ačkoli jeho druh už dávno odkvetl. Na světle modré obloze se vyskytují i temné mraky, které však nijak nezastiňují slunce. Přilehlý les je temný a ponurý a vychází z něho neznámý muž, který je překvapivě oděný v kožešině, ačkoli je teplo." Byl jsem si jistý, že mi hlas několikrát přeskočil.
"Hm, tohle jsem nečekal, takže tu máme prvního Naitou." pronesl profesor a cosi si zapsal.
"Tak už nám vysvětlíte, co jsou ti Naitou?" zeptala se má spolubydlící, Shin Noka.
"Až poté, co to dočtete všichni."
"Hm."
"Tak můžeš číst, už jsi stejně poslední." sdělil jí profesor.

Shin
Zadívala jsem se na svůj úhledný rukopis. "V trávě jsou temně zářící místa. V jemné světlé záři nebe se vyskytují i temně zářící místa. Na pravé straně je velký masiv černé záře a v té se nachází temně oranžová záře. Uprostřed travnatého místa se týčí bílá záře. Tak a teď už nám konečně můžete říct, co jsou Naitou?"
"Zvláštní, no dobrá, vysvětlím vám to." Profesor si odkašlal. "Naitou jsou osoby, které dokážou vidět všechny tři dimenze najednou, což jim umožňuje se mezi nimi pohybovat. Tenshi nám tu ukázal, jak vidí toto místo Naitou. Zvláštní je však zrak slečny Noka, nevidí předměty z jiných dimenzí, ale zřejmě je odkáže vycítit v podobě záře." Otočil se na mě. "Něco takového vidím poprvé."

Tsumi
"Hej, vy tam." zavolal jsem zkusmo k hloučku lidí. Tři z nich se na mě otočili, zbytek mě neslyšel.
"Lidé jsou zvláštní stvoření, nevidí to, co je před nimi." Přešel jsem až před ně, ale stále mě viděli jen ti tři.
"Ta tmavě oranžová záře je osoba?" zeptala se dívka.
"Ano, je to zřejmě nějaký démon z Ashity." znovu promluvil starší muž.
Chlapec, který doplňoval trojici, se sehnul a začal hladit lišku, která znázorňovala mou duši. Nevěřícně jsem na něho zíral, než jsem se vzpamatoval. Vytasil jsem meč a přiložil mu jeho ostří ke krku. Chlapec však nehnul ani brvou a dál si hladil lišku. Zavrčel jsem a otočil se k odchodu, na tohle nemám čas. "Ani nerozumí slovům, která říkám, neznají jazyk démonů z Ashity." zavrčel jsem a znovu zmizel v lese Ashity.
"Jak to, že viděl mou duši?" zavrčel jsem, když mi došlo, že by ji člověk vidět neměl. "Měl jsem toho smrtelníka zabít, bylo by alespoň o jednoho méně." Zastavil jsem se v půlce kroku. "Vidí je jen lovci, hm, o důvod víc, proč jsem ho měl hned zabít." Pohlédl jsem na svého jediného společníka, na svou duši démona. Liška si volně pobíhala po blízkém okolí, ano, dělala přesně to, co jsem v hlouby duše chtěl dělat. Chtěl jsem být volný, ale to mi propojení dimenzí nedovolovalo. Vrátil jsem se do svého sídla. Nad hradem, který byl mým domovem a ve kterém jsem byl pánem, se shlukovala černá mračna a v jeho blízkosti byla zrádná bažina, přes kterou vedla pouze jedna cesta. I to však bylo nesmírně obtížné, kvůli jedovatým výparům, které se vznášely nad bažinou. S jistotou jsem šlapal na pevné části mechu a během chvíle jsem stál na nádvoří.

Dai
"Opravdu to byl démon?" zeptal jsem se nevěřícně, nepřipadal mi jako nějaký zlý démon z Ashity.
"Ano, jisto jistě to byl démon." potvrdil mi profesor a zadíval se na hodinky. "Měli už byste jít." promluvil na mě a Shin.
Až teď jsem si všiml, že ostatní už odešli a podle Shinina zmateného výrazu na tom byla má spolubydlící stejně. Oba dva jsme se urychleně přesunuli na náš společný pokoj ve školní ubytovně.
"Nepřipadal mi jako démon." zamumlal jsem si pro sebe, když jsem si lehal s notebookem do postele.
"Takže to byl muž? A jak vypadal?" zeptala se náhle Shin, která mou poznámku zaslechla.
"Jo, byl…" můj hlas se vytratil do ticha.
"A jak teda vypadal?" zeptala se znovu.
"Byl asi o dvě hlavy vyšší než já…" začal jsem s popisem.
"No to není nic překvapivýho, to je snad každej." rozesmála se a přestala, až když si všimla mého pohledu. "Jo, jo, promiň, povídej." Posadila se na kraj mé postele do tureckého sedu a opřela se o zeď.
"Měl zrzavé vlasy, které měl ve volném culíku na jedné straně a šedé oči s dlouhými řasami."
Shin
Jak jsem tak poslouchala, jak toho démona Dai popisuje, všimla jsem si, že jeho hlas zjemněl, stejně jako jeho pohled.
"A co měl na sobě?" zeptala jsem se a přemýšlela, jestli koukal jen na jeho obličej.
"Jediný, co bylo z jeho oblečení vidět, byl na zem dlouhý kožich. Na to, že jsi zadaná, se vyptáváš nějak moc, nemyslíš?" neodpustil si do mě rýpnout.
"Pche, stejně mě vidí jen jako kus masa. A na to, že je to muž, sis všímal nějak moc detailů, nemyslíš?" oplatila jsem mu.
Dai se zarazil a jeho tvář lehce zčervenala. "To máš pravdu." zamumlal. "Ještě si musím dodělat úkol do normální školy." s tím se otočil zpět na notebook a začal na něm něco psát.
Neochotně jsem se zvedla z jeho postele a zalezla do té své. Rytmické cvakání mě rychle uspalo.
Dai
Zaklapl jsem notebook a položil ho na vedlejší stolek. Bylo už dost pozdě, ale spát se mi nechtělo. Nebo spíš jsem nemohl usnout, stále jsem myslel na toho démona. Ta liška byla taky zvláštní, byla snad ochočená… Moment, podle výkladu profesorky démonologie, s démony chodí jejich duše. Takže ta liška byla jeho duše? Vzpomněl jsem si na to, jak byla liška hebká a i přes ostražitý pohled vcelku přítulná. S myšlenkami na neznámého démona jsem usnul.
Probudila mě Shin svým výkřikem. Okamžitě jsem otevřel oči a prozkoumával pokoj pohledem. "Shin?" zadíval jsem se na dívku, když jsem nenašel žádnou hrozbu.
"Ups, promiň, pořezala jsem se." Na potvrzení svého tvrzení mi ukázala prst, který si před vysvětlováním vytáhla z úst. Okamžitě se z rány vyřinula čerstvá krev.
"Zalep si to." zahučel jsem jen a začal se převlékat.
"Jop, jop, už jdu." promluvila, když si znovu vytáhla prst z pusy, ale po svém prohlášení jej okamžitě zase vrátila.
Zahleděl jsem se na hodiny na stěně. "Dělej, už teď jdeme pozdě!" zařval jsem na ni a ona na mě zmateně zírala. "Škola." doplnil jsem.
Otráveně si vytáhla prst z pusy. "Šibe ti? Je sobota, takže máme jen speciální školu, která nám začíná za hodinu a půl."
"Um, vážně?" zeptal jsem se zmateně.
"Ne, dělám si z tebe srandu, prospal jsi celý víkend a už je pondělí." zavrčela podrážděně.
"Dobrá, dobrá, je sobota, chápu." Vyštrachal jsem ze skříně čisté oblečení. "Jdu se vykoupat."
"Ano, a nezapomeň se umýt za ušima, ano?" zavrčela stále podrážděná mým chováním.
"No jo, promiň. Neříkal jsem ti to jako oznámení matce, ale abys tam nelezla." Její špatná nálada se začínala projevovat už i na mně a tak jsem raději rychle zmizel do koupelny.
Tsumi
S myšlenkami na toho zvláštního chlapce jsem hladil svou duši. Kitsune, jak jsem lišce říkal, se zavrtěl a vymanil se z mého jemného sevření. Jako obvykle začal pobíhat po blízkém okolí, ale já mu nevěnoval příliš pozornosti. Stále jsem přemýšlel nad tím chlapcem, nevypadal jako lovec, ale přesto viděl jeho duši a ještě k tomu zřejmě v její opravdové podobě. Lovci totiž Kitsuna viděli jako odpornou, vypelichanou lišku se vzteklinou a stále vyceněnými zuby.
Kitsune na mě už zřejmě nějakou dobu hleděl a mrskal svým huňatým ocasem, jako by byl kočka. Něco ho vyvedlo z míry, snad má psychická nepřítomnost. Ale ani poté, co jsem mu začal věnovat svou pozornost, se neuklidnil. Seděl přede mnou a sledoval každý můj pohyb. Začal jsem netrpělivě zarývat drápy do dřevěného stolu.
"No tak co je?!" zavrčel jsem nakonec.
Kitsune však dál setrvával ve svém počínání.
"Jdeme." Vstal jsem a šel ke dveřím. Neslyšel jsem za sebou žádné kroky a tak jsem se otočil. Má duše mě ignorovala a dál seděla před křeslem a nevrle mrskala ocasem. "Řekl jsem, že jdeme!" zvýšil jsem svůj hlas.
"Kam?" zeptal se Kitsune, ale ani se na mě neotočil.
"Kam asi?" Moje vlastní duše mě přiváděla k šílenství.
Kitsune se konečně zvedl a pomalým krokem došel až před bránu. Tiše jsem jej následoval a doufal, že vím, co dělám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Cesta do pekla je dlážděna těmi nejlepšími úmysly.