ANI VĚČNOST NETRVÁ VĚČNĚ...
Na pergamenu ohmataném,
úhledné písmo modře se třpytí.
Mrtvolně bledý básník,
ve stínu modré růže píše.

Co víc chtít po pomateném,
jehož hudbou je vlčí vytí.
V bílých rukou zápisník,
na temi od vína číše.

Ta, jejíž slzy stvořily démona

21. července 2012 v 14:15 | Lului |  Příběhy ze světa Kyo-wy
Tak tady mám druhý příběh, který celkem ve zkratce pojednává o tom, jak vlastně vznikl první démon, nebo spíš první démonka. Určitě jste si totiž všimli, že démon z předchozího příběhu, Tsumi, není tím známým démonem z pekla.

Příběh druhý: Ta, jejíž slzy stvořily démona

Hachidori
"Táhni, ty spratku, nikdy ses neměla narodit, nenávidím tě!" křičela na mě matka, načež mě otec uhodil hřbetem ruky. Jeho kovové prsteny mi rozedraly tvář a moje vlastní zuby dokonaly dílo kousnutím do rtu. S pláčem jsem utekla do blízkého lesa, ve kterém jsem nacházela útěchu nejen pro své bolavé srdce, ale i pro své fyzické rány. Probíhala jsem mezi stromy, ze kterých vysely dlouhé liány. Konečně jsem doběhla do starodávného chrámu, který byl zasvěcen bohyni Kemono. Držela jsem si dlaň na poškozené pokožce a šla rovnou k vysokému stromu s rudými květy. Tento strom zde byl vysazen právě bohyní Kemono, aby chránil její stoupence a celkově vše živé. Jeho květy v barvě krve dokážou léčit ty, kteří si to zaslouží a jsou prudkým jedem všem, kteří by chtěli zničit její posvátný les či zahubit její drahé kočičí šelmy. Nastavila jsem druhou dlaň a ze stromu se snesl jeden velký okvětní plátek, který jsem si vděčně přiložila na ránu. Vzhlédla jsem ke koruně stromu a spatřila krásného černého levharta, kterému z větve dolů vysel jeho ocas. Kývla jsem na něho a usmála se, poté zmizel. Šla jsem do vnitřních prostor chrámu a uslyšela jsem zvláštní zvuk, snad jako kňourání. Zbystřila jsem a šla za neznámým a nepřirozeným zvukem, až jsem došla do obrovské síně, která měla na vysokých stěnách nádherné malby černovlasé ženy s jedovatě zelenýma očima a s černým levhartem, kterému i na malbách pableskovaly jeho oči stejně jedovaté, jako ty jeho paní, po jejím boku. Mezi malbami byla vysoká okna, kterými do vnitřku svítilo jasné světlo, které se následně odráželo od oblouků vykládaných smaragdem, které byly u každého okna. Odražené paprsky slunce, které se tam vkrádaly přes mýtinku, která byla vytvořena samotnou bohyní Kemono, měly barvu smaragdu, zelenou. Uprostřed obrovské síně leželo kotě. Malé bílé mládě, nejspíše zavrženo svou vlastní matkou, stejně jako já. Stekla mi jedna osamocená slza po již zahojené tváři. Jak kruté někdy matky dokážou být. Přešla jsem k ustrašenému tvorovi, který ležel na kamenné desce, do níž byla vyryta báseň pro zdejší bohyni. Ta již však byla několik set let zdejšími obyvateli zcela zapomenuta. Opatrně jsem si sedla vedle huňatého klubíčka a hleděla na něho. Neodolala jsem a pohladila jej. Malé tygřátko se ke mně přitulilo, jakožto k jedinému zdroji tepla.

Kemono
Z povzdálí jsem sledovala, jak se ta lidská dívka stará o malé tygřátko a byla jsem ráda, že jsem mu našla tak dobrou náhradní maminku. Dokáže s ním dokonale soucítit, a proto jej bude ochraňovat. Shlédla jsem dolů, na podlahu chrámu, který mi je zasvěcen, a spatřila vyrytá slova.
"Vlasy, co jsou černější než noc,
oči, jež mají uhrančivou moc.
Bohyně Kemono nesmrtelná,
krásná, s lidmi nesrovnatelná.
Chrání ty, jež v ni věří,
co neubližují lesu, zvěři.
Odvrací katastrofy, hojí rány,
má ráda všechny, dámy, pány.
Jedinou je paní naší,
život s ní je snazší.
Navěky bude nad námi bdít,
ať cokoli bude se nám dít."
Zarecitovala jsem část básně, jež byla vytesána do kamenné desky a její písmo bylo vyloženo obsidiánem a smaragdem. Usmála jsem se nad skutečností, že mě zavrhli, že na mě zapomněli. Ani tak jsem se jim však nezačala mstít, nechávám je žít jejich vlastní cestou a pomohu každému, kdo je mé pomoci hoden a ten kdo by ničil můj posvátný les, či zabíjel zvěř, nalezne v tomto lese místo cesty ven jen záhubu. Obrátila jsem se k odchodu a má černá levhartice Midori mě následovala. Procházela jsem se lesem a poslouchala zpěv ptáků a šum nedaleko pomalu tekoucí řeky, která následně vytváří rozlehlé jezero. Došla jsem až na okraj jezera a tam jsem se posadila na větev stromu, který mu byl nejblíže. Midori se posadila vedle mě a obě jsme zasněně hleděly na odraz slunce na hladině.

Hachidori
Byla jsem velmi vděčná bohyni Kemono, že ji, byla to malá tygřice, odkojila a Tora, jak jsem jí začala říkat, už jí maso. Zasněně jsem sledovala, jak Tora baští kus kozy, který jsem jí přinesla z domu.
Den ode dne Tora rostla a ani jsem nepostřehla, jak rychle čas ubíhal. Často jsem přicházela do posvátného chrámu s nějakým tím zraněním a často jsem o svém životě mluvila s Torou. No, spíš jsem si u ní vylévala své bolavé srdce a ona mě utěšovala svým tulením. Dříve mi mohla v pohodě sedět či ležet na klíně, ale teď už se spíš já opírám o ni.

Probudila jsem se někdy pozdě v noci, nebo spíš to byl jakýsi hluk, co mě probudilo. Zvedla jsem se z vyhřáté postele a šla se podívat, co se děje v přízemí. Sešla jsem po schodech a spatřila otce, který byl nejspíš opilý.
"Pojď sem." zahučel. Ano, určitě byl opilý.
Věděla jsem, co se bude dít, ale i přesto jsem jít musela, jinak by to bylo ještě horší. "Ano, otče?" hlas se mi zachvěl, ačkoli jsem tolik toužila, aby se tak nestalo.
"Řekl jsem, abys šla ke mně, ty malej parchante." otec se zvedl a udeřil mě hřbetem ruky, jeho prsteny mi opět rozedraly tvář. To jsem očekávala, co jsem však neočekávala, bylo to, že mě srazil další ranou na zem. Jedno kopnutí do obličeje, další do břicha a další, a další. Doteď jsem stále věřila, že by mě nezabili, přece jen jsem byla dcerou zdejšího vládce, princeznou, příští královnou. Mé domněnky byly však zřejmě mylné. Po několika dalších kopancích střídavě do břicha a hlavy jsem ztratila vědomí.

Kemono
Božským okem jsem sledovala týrání mé poslední následovnice. Netoužila jsem lidem ubližovat, ale abych ji mohla ochránit, nejspíš jsem musela. Vyšla jsem z lesa a za mnou vyšlo několik smeček kočkovitých šelem, které mě následně předběhly a vběhly do města. Netrvalo to dlouho a jeden z tygrů mi dotáhl malou dívku. Byla jsem ráda, že ztratila vědomí, alespoň tak nic necítila. Vzala jsem ji do náruče a odnesla zpět do svého chrámu, kde jsem ji zahrnula okvětními plátky stromu, jejž jsem zde sama vysadila. Během toho, co ji květy léčily, jsem ji hladila po jejích dlouhých vlasech černé barvy a přemýšlela, jestli ty bláhové lidi mám vyhladit, nebo jim mám dát druhou šanci. Nejsem krutou bohyní, ale co je moc, to je moc. Nikdy jsem netušila, že se k tomu budu muset uchýlit, uchýlit se k násilí je mi proti srsti stejně jako vzdání se svého lesa a přítulných šelmiček. Dívka sebou prudce trhla a posadila se. Rozhlédla se kolem sebe a její oči se rozšířily, když mě spatřila.
"Vy, vy jste, bohyně Kemono?" zeptala se zmateně.
"Ano, to jsem, ale nemusíš se chovat nijak odměřeně, ty ne." zašeptala jsem chlácholivým hlasem. "Teď si ještě odpočiň, musíš nabrat síly." Znovu jsem ji položila na zem a začala hladit po vlasech.
"Doufám, že budou v pořádku." zamumlala dívka, než usnula.
Zahleděla jsem se na ni a poté jsem telepatií zavolala své šelmy zpět, zřejmě ti bláhový lidé zatím zemřít neměli.

Hachidori
Probudila jsem se v chrámu bohyně Kemono a vedle mě ležela Tora. Všechna má zranění byla vyléčena a tak jsem se zvedla bez toho, aby mě bolelo každé místo na těle. Do síně právě vešla černovlasá žena a za ní černý levhart. Bohyně Kemono se na mě vřele usmála a její bílé špičáky se zeleně zaleskly v odraženém světle. Okamžitě jsem se uklonila.
"Neukláněj se, ty nemusíš, vím, jak jsi mi věrná." promluvila a ladným krokem ke mně došla a podala mi vodu v kameninové nádobě, která byla zdobená drahokamy.
"Děkuji." zašeptala jsem a vděčně jsem se vody napila. "Jste ke mně opravdu šlechetná." snažila jsem se mluvit pokorně a uctivě.
"Netřeba je mi děkovat, chráníš a staráš se o tu malou tygřici." Pohlédla na Toru. "Tedy, už ne zrovna malou." Zasmála se a její hlas zněl jako zpěv ptáků.
Pohlédla jsem na Toru, která z malé tygřice vyrostla do zdravé a dospělé tygřice. Kývla jsem, jako že jsem ji slyšela, netušila jsem, co na to říct.
"Nemusíš se mě bát, ty ne, jako jedna z mála. Neničíš les a zvěř si na tebe zvykla, takže ani ji neplašíš. Ptáci mi o tobě zpívají písně, že prý i ty sama les chráníš." Bohyně se usmála. "Jsem ti vděčná, jsi nejspíš poslední, kdo mne pamatuje, kdo nezapomněl pradávnou bohyni tohoto lesa." Zřejmě se zamyslela, jelikož její hlas se vytratil do ticha a nahradil ho ptačí zpěv. Ani jsem si nevšimla, že při jejím mluvení vše v lese ztichlo, snad jakoby se les rozhodl raději přestat dýchat, než aby přehlušil hlas své paní.
"Je to mé útočiště, cítím se zde bezpečně, nemám důvod jej ničit." řekla jsem po chvíli.
Bohyně se znovu usmála. "Jsem ráda, že se tu tak cítíš, byl to prapůvodní účel tohoto lesa, měl chránit lidi, kteří ve mně věřili. Léčit jak jejich fyzická zranění, tak i ta duševní." Pohlédla mi do očí, jako by mi viděla do duše. "Pamatuj, že zde dostane každý to, co si zaslouží, buď dlouhý a šťastný život, nebo utrpení, ze kterého tě může vysvobodit jen záhuba."
Přikývla jsem. Moc dobře jsem věděla, že pyl z jakékoli zdejší rostliny se mohl stát lékem, ale zároveň i prudkým jedem. A nejen pyl, každá část tohoto lesa, dokonce i zdejší řeka, byla mincí, jež měla své strany. Strany, které vypadaly stejně, ale přesto byly zcela rozdílné.
Bohyně Kemono se opět usmála a poté zmizela.
Posadila jsem se zpět na zem a hleděla tygřici do očí, přičemž z mých vlastních začaly stékat teplé slzy. "Kéž bys mi mohla odpovědět, kéž bys mi mohla poradit." zašeptala jsem a nezabránila vzlyku vydrat se z mých úst.

Kemono
Sledovala jsem tu nebohou dívku, jež si vyplakávala své srdce tygřici. Náhle jsem uslyšela v hlavě hlas, hlas tygřice, kterou opustila její vlastní matka.
"Proč bych nemohla? Proč bych nemohla odpovědět na její otázky?" zněl mi v hlavě její tichý nářek.
"Mohla bys, ale už bys nebyla zvířetem." zašeptala jsem jí v odpověď.
"Jak?" zeptala se bez rozmyslu.
"Vyber si, buď zůstaneš bílou, nebo ztmavneš, nebo můžeš zůstat zvířetem." řekla jsem jí.
"Chci být jako ona, chci ztmavnout." zašeptala a já moc dobře věděla, kdo je ta ona.
A tak jsem z duše bílé tygřice stvořila první bytost jejího druhu, následně těmto bytostem začali říkat démoni. Co mě však překvapilo, bylo to, že její nerozhodná duše vytvořila další dvě dimenze, v jedné zůstala zvířetem a v druhé chtěla zůstat bílá. Takto byly vytvořeny tři světy, Ashita, kde vše začalo, Kyo-wa, kde zůstala zvířetem a Ki-no, kde se z ní stala čistá bytost, které později nazývali povznesenými a ještě později anděly.

Tora
"Neplač." zašeptala jsem jí do ucha a ona ke mně vzhlédla.
"C-co jsi zač?" zeptala se ustrašeně.
"Jsem Tora, změnila jsem se, kvůli tobě, abych ti mohla odpovídat." pohladila jsem ji po černých vlasech.
Dívka vyděšeně utekla z lesa.
Sama jsem bloudila dlouhou dobu lesem oděna v bílém kožichu a s bílou tygřicí po svém boku. Dlouhá doba se z hodin měnila na dny a ze dní na týdny a měsíce, které se následně změnily až na roky.

Šla jsem zpět do chrámu, kde jsem od té doby bydlela. Náhle jsem uvnitř uslyšela nějaké hlasy a ucítila dobře známou vůni. Pomalu jsem se přikradla a uvnitř spatřila Hachidori a vedle ní nějakého muže. Potichu jsem vešla dovnitř až k nim.
"Hachidori?" promluvila jsem na ženu a doufala, že jsem se nespletla, že mě smysly nešálí.
Žena polekaně vykřikla. "M-my se zná-známe?" zeptala se po chvíli.
Zatnula jsem pěsti, až se mi drápy zarývaly do dlaní. "Znaly jsme se, kdo je to?" snažila jsem se zakrývat svůj hněv, nebo možná spíš bolest, kterou mi tím působila.
"Její manžel." promluvil muž.
V tu chvíli se mi zdálo, jako by se mé srdce, již zlomené, roztříštilo. Ona, která nenáviděla lidi, si jednoho z nich vzala. Ta, kvůli které jsem se stala něčím jiným, jim odpustila. "Opusťte tento chrám." zavrčela jsem na ně.
"Kdo si myslíš, že jsi, právě mluvíš se zdejší královnou." promluvil naštvaně muž.
"Já jsem Tora a poté, co se stalo před několika lety, tento chrám chráním." sdělila jsem mu.
"Takže, Toro, neměla by ses poklonit své paní?" řekl výhružně muž.
"Není mou paní, mou jedinou paní je bohyně Kemono, jež chrání tento les. Proto chci, abyste opustili její chrám."
Žena párkrát zamrkala a poté muže zatahala za rukáv. "Pojďme pryč, nemáme tu co dělat." zašeptala a muž jen přikývl. Sledovala jsem jejich vzdalující se záda a má nenávist k lidem nabyla enormních rozměrů.
"Nenávidím lidi." zavrčela jsem a nechala vůni květin, aby smazala všechny známky po jejich přítomnosti.

O mnoho let později jsem vytvořila i z jiných zvířat démony, abych nebyla sama, ale nakonec jsem stejně zůstala sama. Pozměnila jsem používaný jazyk a vytvořila jazyk, který jsem pojmenovala Tobu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Cesta do pekla je dlážděna těmi nejlepšími úmysly.