ANI VĚČNOST NETRVÁ VĚČNĚ...
Na pergamenu ohmataném,
úhledné písmo modře se třpytí.
Mrtvolně bledý básník,
ve stínu modré růže píše.

Co víc chtít po pomateném,
jehož hudbou je vlčí vytí.
V bílých rukou zápisník,
na temi od vína číše.

(HP) Mina Ran-Část 5.

27. února 2012 v 14:13 | Lului |  Mina Ran - Half Prince FF
Fanfikce na: Half Prince
Žánr: Hlavně komedie [možná tam bude nějaká akce, romantika a možná (opravdu jen možná a pokud ano, tak asi hodně daleko) tam bude i nějaká shounen-ai/yaoi//shoujo-ai/yuri scéna] =D
Věková hranice: No, tak zatím opravdu žádná =D

Se zívnutím se zvedla z postele a protáhla se. S přivřenýma očima se převlékla z pyžama a šla si udělat snídani. Ještě napůl spící si vybavila souboj mezi Princovým mazlíčkem Kenshinem a hráčem ArticFox. Byla to na její vkus trochu krvavá podívaná, ale i přes to zvláštně úchvatná. Chvíli se jí zdálo, jako by spíš tančili, než že by spolu bojovali. Najedla se rychlostí kulového blesku a stejně tak rychle poklidila. Ještě zkontrolovala, že je vše v pořádku, zavřené a vypnuté a vydala se na autobus. Cesta tam trvala zhruba hodinu, při které si Mina četla jakousi učebnici literatury. Hned jak vystoupila z autobusu, zjistila, že se to tam zase změnilo a tak si raději zavolala taxík, který ji přivezl až před budovu, do které se potřebovala dostat. Ani se neobtěžovala klepat a použila vstupní kód. Tedy, ne že by jí ho majitel domu někdy řekl, ale jak by mohla nepřijít na tak očividnou kombinaci čísel? Pro ni to bylo lehké jako sečíst dvě jedničky. Po svém vstupu znovu tiše zavřela dveře. V celém domě bylo naprosté ticho. Sundala si kabát a boty a pustila se do úklidu. Začala špinavým nádobím, kterého tam nebylo zrovna pomálu. Když jej umyla, utřela a uklidila, pustila se do prádla. Tiše pobíhala po ztichlém domě a uklízela. Když už měla všechno ostatní hotové, pustila se do činnosti, která jí zabírala vždy nejvíce času. Hlubokým nádechem a výdechem se uklidnila a pustila se do uklízení všudy přítomných knih. Nemohla ani uvěřit, kde všude měl její bratr naskládané knihy.
Když konečně o několik hodin později skončila se svým úklidem, oddychla si a ještě mu zalila květiny. Při pohledu do ledničky zasténala. Byla naprosto prázdná. S povzdechem se oblékla a šla nakoupit. Naštěstí byl obchod velmi blízko a cestu k němu znala téměř dokonale, přeci jen tam musela chodit při každé takovéhle návštěvě, nikdy tam neměl zrovna moc potravin ideálních na vaření. Vrátila se, ještě než stihla uběhnout hodina od jejího odchodu. Neztrácela další čas a pustila se do vaření. Navařila mu několik dní dopředu a v ledničce měl také dost potravin. Nakonec mu upekla nějaké sladké, aby měl dost energie. Tiše pootevřela dveře do jeho pokoje. Spokojeně spal a byl ponořen do světa SL. Mina se na něho měkce usmála a tichounce zavřela dveře. Z jeho domu se vytratila stejně nenápadně a nezpozorována, jako tam přišla.

***

Gui se odpojil ze hry, aby se najedl, už muselo být hrozně pozdě. Otevřel dveře ze svého pokoje a při pohledu, který se mu naskytl, se mu téměř zastavilo srdce. Už zase tu bylo uklizeno. Otevřel ledničku, které byla k jeho překvapení plná. Rozhodl se na to zeptat Miny, minule mu tvrdila, že mu sem chodí mamka, ale nikdy ji tu neviděl. Ale je pravda, že jediný, kdo znal jeho vstupní kód, byla jeho mamka.
"Ahoj, Mino, nevíš, jestli tu zas byla mamka?"
V pozadí byl zvláštní hluk. "Jop, mamka říkala, že se u tebe staví. Proč, stalo se něco?"
"No, já jen, že jsem to tu zase našel uklizený a mám plnou ledničku."
"No jo, celá mamka." Ozval se smích.
"Poděkuj jí za mě."
"Jako by se stalo."
"Pozdravu ji ode mě."
"Určitě."
"Tak jo, měj se."
"Jop, ty taky."
Ozval se zvuk značící, že mu to típla. Zašklebil se, ale při pohledu na všechno to jídlo se znovu usmál a vyndal si jeden z připravených balíčků s jídlem. Po snězení svého jídla se rozhodl, že půjde oznámkovat nějaké testy. Poté, co vešel do své pracovny, se zarazil a tupě civěl na prázdný stůl, na kterém ještě před tím byly písemné práce na opravení.
"Ahoj, mami, kam jsi mi dala ty písemky?"
"Jaké písemky?"
"Ty co jsem měl na stole v pracovně."
"Drahoušku, vůbec nevím, o čem to mluvíš, nevím nic o žádných písemkách, měla bych snad?"
"Jak jsi tu dnes byla uklízet, určitě jsi je musela někam dát."
"Uklízet? O čem to mluvíš, je ti dobře?"
"Ano, promiň, že jsem tě obtěžoval."
"Nevadí drahoušku, pozdravuj ode mě Minu."
"Jo, měj se."
"Pa pa."
Zmateně vyťukal Minino číslo.
"Ano?"
"Ahoj, chtěl jsem se tě ještě na něco zeptat."
"Hm?"
"Jsi si jistá, že mi sem chodí uklízet mamka?"
"Jop, proč se ptáš?"
"Jenže mamka o tom nic neví."
Chvíli bylo ticho. "Hm, a proč ses jí na to vůbec ptal?"
"Nemůžu najít písemky a potřebuju je opravit."
"První šuplík napravo."
Gui ho rychle otevřel a zjistil, že tam opravdu jsou. "Ty nás všechny máš prokouknutý, viď?"
"Proč myslíš?"
"Mě by nedošlo, že je dala do šuplíku." Zasmál se.
"Bráško, na to, že máš IQ 200 ti to zrovna moc nepálí, viď?"
"Jenom kvůli tomu, že mě to nenapadlo? Jsi strašná, víš o tom?" Znovu se zasmál.
"Ne, to jen, že ti tam opravdu nechodí mamka, ale já."
Gui na chvíli mlčel. "To jako fakt?"
"No, to jak fakt no."
"Ale-."
"Vůbec ti nepřipadalo divný, že tam máš hromadu sladkého, když ho mamka nenávidí a proto ho nepeče?"
"Sladký?"
"Jo, máš ho v jídelně."
Přešel z pracovny do jídelny a až v ten moment si všiml několika bábovek a koláčů. "Aha, díky, jsi zlatá."
"Bla, bla, bla, no jo, nemáš zač." Zasmála se.
"Jo, ještě něco."
"Hm?"
"Proč tě sakra mám pozdravovat od mamky?"
"Co?"
"Když jsem jí volal, říkala, ať tě pozdravuju, ona snad není doma?"
"Um-no, oni, rodiče jeli na víkend pryč."
"Jen na víkend?"
"Jop."
"Dobře, už jsem se bál, že zůstáváš doma sama."
"Neboj, samozřejmě, že ne."
"Ok, tak ještě jednou děkuji, měj se."
"Jop, nemáš zač, ty se taky měj."
Gui se s povzdychem vrátil do pracovny, byl rád, že si mohl vyvrátit své podezření, že zůstává doma sama, a pustil se do opravování zbylých písemných prací.

***

"Ještě, že brácha nedokáže rozeznat milosrdnou lež od pravdy." prohodila sama k sobě, když zrovna vystupovala z autobusu. Rychle se vrátila domů, kde se najedla.
Ještě zbývalo nemálo hodin do večera a tak se rozhodla si jít číst. Našla duté místo ve futrech a vtáhla klíč od prosklené knihovny. Po jejím otevření ucítila vůni starých knih. Přejela očima názvy knih a učebnic až konečně našla tu, co hledala. "Tady jsi!" Skousla si spodní ret a opatrně knihu vytáhla. Když knihovnu znovu zamkla, šla se uvelebit do gauče v obývacím pokoji.
"Počítal každou sněhovou vločku, která dopadla na jeho dlaň." přečetla jednu z ručně psaných vět. "Dopadlo jich třináct, sotva polovina toho, s čím počítal. Z dlaně mu skapalo několik kapek čiré vody. Otřásl se, když ucítil, jak se mu vzadu na krku rozpustila jedna velká sněhová vločka a vzniklá vody mu stéká dolů po zádech." četla si dál nahlas náhodné věty z textu. Přetočila stránky tak, aby viděla přední stranu. "Literatura - domácí úkoly." Usmála se, vždycky se jí líbily bratrovy příběhy. Začetla se do prvního příběhu, což zapříčinilo, že zcela ztratila pojem o čase.
Z její četby ji vytrhl zvuk budíku. Zadívala se na hodiny, které ukazovaly něco po půlnoci. Vždy si nastavovala druhý čas buzení, nebo spíš naopak, hodiny jí hlásily, že by už měla jít spát. Zadívala se na sešit a poté ho založila na místě, kde přestala číst a zavřela ho. Ještě než šla spát, si dala rychlou večeři.

"Subete!" uslyšela bratrův hlas, hned po jejím přihlášení.
"Co se děje?"
"Kam…jsi…dala…osmý…díl…historie…literatury?"
"Do černé knihovny, do třetí police, a je sedmá zprava. Děje se něco? Mluvíš nějak divně."
"Díky…jen…trénuju."
"Nemáš zač. Dobře, kdybys ještě něco nemohl najít, ozvy se mi."
"Jo…jo."
Usmála se a rozhlédla se, kde vůbec je.
"Subete?" ozval se pro změnu Kasaiův hlas.
"Ano?"
"Pomůžeš mi teda s tím úkolem?"
"Jop, kam mám jít?"
"Do toho lesa, kde jsme se potkali."
"Ok."
Vyšla z hradu a povzdychla si, když si uvědomila, jak je les daleko. "Volám tě, oři mrtvé královny, buď teď můj, vždyť jsme si téměř rovny." Ve chvíli, kdy vyslovila poslední slovo, se v její blízkosti ocitl kostěný kůň se sedlem. Pohladila ho po jedné z kostí a on se pokorně sklonil tak, aby na něho mohla nasednout. I tentokrát se posadila do "pánského sedla", aby mohla jet rychleji. Kůň se na její němý příkaz rozjel směrem k lesu. Křečovitě se držela kostí svého koně, aby nespadla, když kůň nabral rychlost. Po několika minutách trysku si uvědomila, že se sám neunaví a tak ho němým příkazem donutila zpomalit. Křečovitý stisk jeho kostí povolila, až když se znovu sklonil, aby z něho mohla pohodlně slézt. Celá rozbolavělá se z koně sesunula a vrhla na něho vražedný pohled. Kůň ji hlavou opatrně podepřel, aby se mohla znovu postavit, ale moc to nepomáhalo. Zaúpěla při pohledu na odřená stehna a okamžitě vytáhla elixír, aby si doplnila ztracené životy. Koho by napadlo, že zatím nejvíc životů ztratí při jízdě na koni. Zavrtěla hlavou a obrátila svou pozornost zpět na divně chutnající elixír.
"Tak kde jsi?" zeptala se Kasaie.
"Zase na té mýtince." sdělil jí.
"Ok, za chvíli jsem tam." ujistila ho.
Protáhla si ztuhlé svaly, které už přestávaly bolet díky účinkům elixíru. S mrtvým koněm po svém boku se vydala doprostřed lesa, kde na ni čekal Kasai. Usmála se, když spatřila černovlasého chlapce mezi ohořelými stromy. Normálně by si ho nejspíš ani nevšimla, téměř dokonale splýval se svým okolím, ale jelikož věděla, co přesně hledá, našla ho celkem lehce.
"Takže, s čím chceš, abych ti pomohla." promluvila na něho, když přišla na mýtinu.
"Musím ze zdejšího bosse dostat něco, čemu se říká "Ohnivý amulet"."
"A jak to má vypadat nevíš?"
"Ne."
"A kde je boss teď, víš?"
"Ne."
"A nějaké bližší informace víš?"
"Ne."
"Takže toho moc nevíš."
"Ne."
"Dobře, takže budeme nejdřív zjišťovat co to je, nebo půjdeme hledat bosse?"
"Zkoušel jsem to zjišťovat, nic jsem nezjistil, takže bych šel hledat bosse."
"Ok."
"Doufám, že ho najdeme co nejdřív. Ale bude to těžké, ten les je vážně rozlehlý."
"Hm." Zhluboka se nadechla. "Smrt není žádná překážka, když vás volá vaše paní, vstaňte z mrtvých a splňte mi má přání." Spočítala oživené kostlivce. "Už je jich jedenáct, pěkný." Usmála se a němým příkazem je poslala na různé strany hledat bosse.
"Takhle to bude určitě rychlejší." Usmál se a šel svou cestou stejně jako Subete.
Když však ani po několika hodinách hledání bosse nenašli, rozhodli se, že budou ve svém hledání pokračovat někdy jindy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Cesta do pekla je dlážděna těmi nejlepšími úmysly.