Snad kolem ní tichá hudba zní,
a příjemné teplo něžně sálá z ní.
Nechápu, proč tahle květina cenná,
takhle je sama, proč je osamocená.
Není vidět ani jedna její ruka,
snad jimi něco bolestného zakrývá?
Možná její srdce zachvacují muka,
možná nehty do své kůže zarývá.
Jisto jistě truchlí a pláče,
jako malé opuštěné ptáče.
Snad západ Slunce pozoruje,
a že jej za ní pustila, běduje.
Vílí srdce jím zlomené,
je nyní zcela kamenné.
Slzu této dívky krásné jako květ,
nespatří již více tento krutý svět.











